Můj veřejný deník

Cesta jako obvykle bez jídla, ale letadlo bylo tentokrát čistší a pilot přistál i vzlétl docela normálně, takže asi nebyl výjimečně ani opilý. Problémy nás čekaly až při půjčování auta. Na dvakrát neprošla půjčovně Kamilova kreditka, nakonec zaplatil normální debetní kartou a asi díky tomu, že už jsme si u nich auto půjčovali na Miami a i ho v pořádku vrátili, a taky že měl Kamil zarezervovanou zpáteční letenku, to všechno prošlo bez problémů. Vybrali jsme si obrovskou Toyotu a Kamil z ní byl trochu nervózní, přece jen jeho Alžbětka je malý drobeček. Ale všechno jsme zvládli, a to i když zrovna brutálně lilo, a na cestu nebylo skoro vidět. Po ubytování se v hotelu jsme pokračovali autem ke mně do práce, kde jsme si vyzvedli těch pět kufrů, co jsme tam měli uskladněné, rozloučili se se všemi a pokračovali zpět do hotelu. Jenom naložit ty kufry do auta byl dost problém a Kamil byl najednou dost rád, že máme tak velké auto.

Po příšerném stěhování v nejprudším dešti a nejsilnějším větru jsme se vydali (samozřejmě autem) na zasloužený oběd. Pro změnu do mexické. Levné a dobré řešení. Po rychlém návratu do hotelu a lehké přípravě jsme vyjeli na celoodpolední nakupování, které začínalo v jednom nákupním středisku a přes jiné směřovalo do dalších. A nákupy to byly opravdu úspěšné. Dokoupili jsme oba všechny vánoční dárky, nakoupili spoustu věcí na sebe pro sebe a ještě něco navíc. Sice cestou tam jsme trochu bloudili (cílem bylo vyhnout se dálnici, která byla v odpolední hodinu naprosto zacpaná, což se nám zdařilo), ale aspoň jsme poznali místní vesničky a okolní krajinu. Po cestě zpět jsme zase hned napoprvé netrefili dálnici, ale chytrá navigace nás nakonec zavezla zpět domů. Kamil začal s přípravou večeře a já s balením. Systematičnost to je moje, takže kdo jiný by z nás dvou měl balit? Za tři hodiny jsem měla kompletně sbaleny věechny své věci a velkou část Kamilových a ještě jsme se mezi tím stačili navečeřet. To už ale byla půlnoc a my šli úplně unavení spát.

Cestu jsme do Everglades našli bez problemů,a to i bez paní v navigaci, která asi měla špatnou noc a celou cestu nám zarputile opakovala, že jedeme špatně, a pořád se nás snažila otočit někam jinam. Ukazatele, rady od recepčního a náš selský rozum nás naštěstí dovedli správně a my lehce po desáté dorazili do Nárdoního parku Everglades, největšího parku na území Floridy, táhnoucímu se ze střední Floridy přes západním pobřeží až na jížní cíp. V informačním centru jsem si vyzvedli mapy se zakreslenými atrakcemi, nechali se instruovat místním rangerem, kde začít a co určitě nevynechat a po zaplacení 10 dolarového poplatku jsme vjeli dovnitř, vzhůru za dobrodružstvím.

V 10.30 nám začínala první organizovaná procházka po národním parku s instruktorem, což byl pravý ranger žijící v místní přírodě přes 20 let. První část přednášky se konala v přístřešku u budovy a obsahovala především obecná pravidla, jak se v parku chovat (nedráždi aligátora bosou nohou, ani botou!:-), jak místní příroda funguje z hlediska výměny vody, počasí, ročních období (období sucha se tu střídá s obdobím vlhka, čili dostatku vody, jiné teplotní rozdíly vlivem ročních období tu moc nejsou) atd. Po přednášce jsme se vydali na instruovanou pžednášku, ranger nám ukazoval všechny možná zvířata pohybující se v našem blízkém okolí (hlavně nejrůznější druhy ptactva, motýly, želvu) a barvitě mluvil o zvířatech, které jsme zatím neviděli. Jeho vyprávění bylo velmi zajímavé a bylo vidět, že v místní přírodě strávil opravdu spoustu let. Vyznal se v reakcích jednotlivých druhů živočichů a nevypadalo to, že by je měl vyčtené z teoretické učebnice.

Celá skupinka se po asfaltové cestě procházející džunglí pohybovala dál a dál až najednou jedna žena v přední části skupiny přidušeně vykřikla a ustoupila několik metrů od nízkého dřevěného plůtku vedoucího kolem cesty spíš, aby se neřeklo, než kvůli ochraně chodců. Všichni pohlédli jejím směrem a překvapeně zůstali stát. Ano, byl tam aligátor. Ranger nás uklidnil, že jde o poměrně malý kousek a že nemá cenu se obávat. Bylo to vlastně mláďátko, takové miminko.....podle mě to teda bylo aspoň 8 metrů dlouhé hovado. Ale každý máme jiný úhel pohledu, že? Měkčí povahy odstupovaly od plůtky, statečňáci, kterých ale ve skupině moc nebylo, zůstavali jako přimražení v předních řadách. A aligátor plaval směrem k nám. A my se strnule dívali na rangera, až on konečně vyslovil to, na co my celou tu dlouhou minutu ticha čekali. "Aligatoří jsou nebezpeční tak na 10-15 metrů, na totu vzdálenost totiž dokáží vyvinout nesmírnou rychlost, ale pokud si od nich držíte odstup, tak je to v pohodě." A pak jakoby nic zívl, asi aby uklidnil naše zrychlená srdce.

Popošli jsme několik dalších kroků pomalu se vzpamatovávaje z právě prodělaného zážitku a v tom další člen skupiny říká, že na druhé straně je asi další. Proč asi? No, ony byly vidět jen jeho oči, dva pingpongové míčky plavající na hladině. Akorát byly černé. A taky se občas zakoukely, takže každý pochopil, že to nejsou pingpongové míčky, ale oči aligátora. A tenhle navíc nevypadal jako miminko. To bylo obrovské megazvíře s dlouhým ocasem, ale rangera to nevyvedlo z míry odhadem spočítal vzdálenost od nozder k těm dvěma pingpongovým míčkům a informoval nás o jeho velikosti s tím, že se jedná buď o samce teenagera nebo o dospělou samici. Zrodila se ve mně myšlenka, že se asi úplně netoužím setkat s dospělým samcem na naší cestě džunglí.

Opět jsme popošli, po želvě, motýlech a dalších mnoha ptácích jsme opět narazili na naše kamarády aligátory a tentokrát se jednalo o opravdové samce, navíc se povalovali metr až dva od cesty, po které jsme šli. Ranger nám po cestě vysvětlil rozdíl mezi aligátorem a krokodálem, asi abychom později mohli vyprávět, co nás sežralo! :-) Aligátor je menší, žije ve sladké vodě a ve slané vodě by po týdnu zemřel. Krokodýl žije ve slané vodě, ale pít musí sladkou, proto se vyskytuje nejvíce u ústí řek, kde je voda smíšená, má jinak seřazené zuby (což, jak sám ranger uznal, není na první pohled úplně jednoduché odhalit, teda za předpokladu, že vás nedrží v tlamě, a to už je pak stejně jedno) a je větší.

S důrazem na bezpečnost, zachovávání si minimální vzdálenosti a důrazným připomenutím, že zde i přes různá opatření přesto několik lidí ročně sežere aligátor nebo krokodýl, se s námi ranger rozloučil a nechal nás napospas těm ležícím znuděným obrům ve vzdálenosti menší než je povolená minimální. Skupina nejistě vyšla kupředu, slabší jedinci to otočili a rychle zmizeli "do bezpečí". My s Kamčou pokračovali po cestě dál, pořád jsme si říkali, že by nás tu přeci nenechal ranger osamocené, kdyby to nebylo bezpečné. Prošli jsme celou první stezku, objevili množství aligátorů, ptactva a ryb. Po návratu k autu jsme pokračovali na další zastávku, kde byla podobná naučná stezka s přednáškou jako tato. Zastávka to byla až úplně na konci parku a my museli projet celý park, cca 60 km, abychom se tam dostali.

Tato část parku těsně sousedila s mořem, takže tu nebyli aligátoři, ale?!......Správně. Krokodýli! Prohlídka se konala na motorové lodi, která se skupinou návštěvníků brázdila břehy řeky vlévající se do oceánu, a turisté mohli pozorovat poměrně zblízka ty velké mrchy. Loď nám o pár minut ujela. Akorát jsme docházeli k pobřeží a ona startovala. Další prohlídka byla až za tři hodiny, místo čekání jsme se rozhodli projít se jen po mostě, pod kterým byli ty obludy vidět, a raději strávit tento čas na jiných zastávkách procházkami po parku. Kamil teda navrhoval půjčit si vlatní loďku, teda jako kanoi, a jet se na ně podívat. Ale s tím jsem rezolutně nesouhlasila. Nejsem dobrý vodák, zvládnu sjet na háčku Vltavu, ale projíždět se kolem krokodýlů, to mě ani nenapadne. Japonští turisté do tohoto dobrodružství šli, asi si chudáčci mysleli, že jsou ty obludy umělé nebo co?! Každopádně vidět je na řece ve vratké kanoi plout dva metry od obrovitých krokodýlů bylo opravdu úděsné. Chytala mě panika jen při tom pohledu, tak jsem přemluvila Kamila, abychom se raději šli projít pěšky a podívat se na ně z mostu. Na mostě byla velká tabule lákající k půjčení si zmiňovaných kanoí. Měli kánoe i pro celé rodiny, přišlo mi to jak inzerát ve stylu: "Zbavte se svých zlobivých děti a nakrmte místní zvířata!" Dělala jsem ztrápené obličeje a Kamil pochopil, že na lodičku mezi mírumilovné krokodýly mě prostě nedostane.

Po obědě a dostatečném prohlídnutí si krokodýlů jsme vyrazili na další cestu. Postupně jsme projeli asi 7 zastávek, každá z nich vypadala úplně jinak a my jako bychom se každých 10 km ocitali v úplně jiném světě. Jednou se jednalo o regulérní prales s palmami, liány a dlouhou trávou, po druhé o jezero s hnědou bahnitou vodou, jednou zase o travnaté pláně s přesličkami jak z doby dinosaurů, jindy o překrásně čisté jezero, na jehož břehu se vyhříval aligátor (bojím, bojím) a naposledy o borovicový les jako je k vidění třeba na Hracholuskách, akorát že zde bylo uprostřed lesa stříbřitě lesknoucí se jezero. Scénář byl ale obyvle podobný, na parkovišti jsme zanechali auto, prošli si značenou stezku s popisem, jaká zvířátka zde můžeme najít (obvykle se jednalo o 700 metrů až 2 km) a zase nasedli do auta a jeli dál. Jendou nás v půli jedné stezky postrašila cedule, že se v tomto místě vyskytují tři druhy různých hadů, zejména Kamil, který hady nesnaší začal trochu zmatkovat. A když jsem na něj jednou udělala: „Sssss!" a po druhé zvolala: "Viděls ho, támhle!" Málem to byly i mé poslední minuty na tomto světě. Ale nakonec i tuhle stezku jsme přežili. Kromě supů, kteří nad námi opisovali útočný kruh a my si nebyli jisti, zda jsou nám nebezpěční (přece jen jsou to mrchožrouti, což my mršky trošku jsme :-), a aligátora, který se vyhříval na břehu jezera, jsme na žádné nebezpečné zvířátko nenarazili. Nebo jsme ho alespoň nezaznamenali. A byli jsme rádi. Míjet dopravní značku "Pozor na kočkovité šelmy!" s obrázkem pumy, a vědět, že tu pumu (či jinou kočkovitou šelmu) můžeme někde potkat, není úplně příjemný pocit.

Po cestě z parku jsme se zastavili u pana Robertse a koupili si to doporučované smoothies, a řeknu vám, jestli tam tudy někdy pojedete, to si musíte dát. Bylo to vynikající!!! Pak už nás čekala jen docela dlouhá cesta zpět do Miami a najití našeho hotelu u letiště. Zde jsem narazili na nesmyslnost amerického systému ve značení silnic. Zadala jsem do navigace přesnou adresu hotelu a my se za pár hodin jízdy octli uprostřed divné čtvrti, s baráky postavenými z unimobuněk, daleko od letiště a našeho hotelu. Naštěstí i zde byli hodní lidé, co nám poradili, kudy jet. Byli jsme v dobré ulici, ale na špatném rohu, ten náš roh byl odsud asi 8 mil daleko, protože ta jedna pitomá ulice vedla celým městem! A nám bylo divné, že to letiště míjíme, necháváme za sebou a jedeme dál. Vrrrr! Naštěstí na druhý pokus se i toto povedlo a my našli to, co jsme hledali. Náš hotel! Hurááá!

Po nahlášení se a ubytování jsme vyrazili na večeři, přeci jen malé občerstvení v Národním parku nebylo za celý den moc. A jelikož jsme byli uprostřed kancelářských budov, kousek od letiště, kde moc restaurací nebylo, rozhodli jsme se zajít do té hotelové. Dali jsme si oba steak, moc jsme si pochutnali a zakončili tak náš skvělý den. Dobrou noc!

Naštěstí mě rychle uklidnila poklidná jízda s větrem ve vlasech a výhledem na krásné palmové ostrůvky. Už chápu, proč všichni místní obyvatelé, co jsme včera potkali a co nám tak úslužně radili, byli v tak skvělé náladě, stačilo se rozhlédnout a já pochopila, že tady člověk nemůže být ani chvilku naštvaný. Teda až na tu blonďatou ranní výjimku, co potvrzovala toto pravidlo. :-)

V 11.40 jsme dorazili na Islamoradu, druhý ostrov od pobřeží Floridy. Náš pokoj ještě nebyl připravený a my se rozhodli zajet do nedalekého "Mořského divadla", takového vodního centra se spoustou atrakcí. K ceně vstupenky si každý mohl připlatit plavání s delfíny nebo vystoupení s lachtanem. Cena těchto srandiček byla však dost vysoká, navíc naše plavky byly zabalené někde v kufru. Spokojili jsme se s pozorování všeho pouze ze břehu, ale i tak jsme nelitovali. K vidění toho byla opravdu spousta, a i když některá vystoupení připomínala spíš cirkus, který já z duše nesnáším, tohle se mi moc líbilo. Aspoň mi přišlo, že se tu o všechna zvířata velmi dobře starají a že tu místní živé aktrakce netrpí jako ty v cirkusu.

Akorát začínala prohlídka a my se (po nezbytném vyčůrání :-) připojili ke skupině návštěvníků. Více než dvouhodinová prohlídka byla rozdělena do pěti tématických částí, v první nám specialistka na ryby, zejména žraloky ukazovala různé druhy podvodních tvorů a vyprávěla o jejich chování, co žerou, kde se vyskytují atd. Celý její výklad byl podpořen názornámi ukázkami plujícími v uměle vytvořeném korytu pod námi. Některé tvory dokonce vytahovala z vody a vrcholem vystoupení byla možnost pohladit si malého žraloka. Pak se naše skupina přesunula do Papouščího divadla. Zde jsme sledovali asi půlhodinové vystoupení cvičených papoušků, v rámci kterého nám jejich cvičitel vyprávěl o jejich chování, původu a dalších zajímavostech z jejich života. Vrcholem vystoupení byla fotka s papouškem na ruce a řeknu Vám, že takový Amazoňan je pěkně těžký! Představiteli třetího vystoupení byli dva cvičení delfíni, kteří kromě zpěvu, chechtání, mávání ploutvemi a neuvěřitelných skoků do výšky, předvedli i nádherné vystoupení se svou cvičitelkou. Po delfínech následoval lachtan (o kterém jsme si s Kamilem mysleli, že je to tuleň a on to byl ve skutečnosti lvoun velký, nejmenší druh lachtana, no jo, to je ta neznalost anglických slovíček!). Lachtan (nebo tuleň :-) byl prostě boží, polykal rybičky, které mu cvičitelka za odměnu házela, chytal obruče na krk, vozil se po skluzavce, mával ploutví a panáčkoval s míčem na čumáku. Posledním vystoupením byl výjezd lodí do místní zátočiny, kolem lodi skákali delfíni a občas proskakovali i lodí, která byla uprostřed otevřená. Kromě delfínů jsem mohli na stromech u břehů pozorovat varany a leguány, na které jsme se pak šli s průvodcem podívat i ze břehu. Po skončení všech vystoupení jsme v parku mohli zůstat, jak dlouho jsme chtěli, vše si znovu prohlédnout nebo posedět na pláži a dát si nějaký místní koktejl. My se prošli parkem, udělali pár posledních fotek a naše hladová břicha nás hnala někam na oběd.

Zastavili jsme u jedné hospody a já se těšila na normální jídlo, žádný hamburger! :-) Jenže on to byl typický americký bar, kde kromě pizzy a hamburgerů nic jiného neměli a my byli příliš hladoví na to, abychom změnili podnik. Neprohloupili jsme. Obsluha byla vynikající, jídlo skvělé, porce obrovské, tak obrovské, že mě ani příšerný hlad nedonutil tu porci sníst. Snědla jsem půlku svého mletého hambáče v opečené vece, Kamil se překonal a snědl svou porci celou. Já měla svůj hamburger se zelným salátek, Kamil s hranolkami. Přejedl se tak, že se dalších několik hodin nemohl hýbat. Odměnili jsme majitele, který v baru obsluhovat 20% spropitným a odebrali jsme se do hotelu.

Celý hotelový komplex se táhl až k oceánu a součástí byla i půjčovna skutrů a menších motorových lodí. Samozřejmě tu nechyběl ani extra studený bazén. Po krátkém odpočinku, nepoučeni předchozími zážitky, jsme se vydali na pěší procházku. Cílem našeho pěšího výletu měl být Památník hurikánu, největší přírodní katastrofě, která tuto oblast kdy postihla. A jak to dopadlo? Samozřejmě jsem se skoro po hodině vrátili pro auto a dojeli k Památníku autem. Tehdejší katastrofa zahubila stovky lidí, smetla z povrchu zemského nejen domy a jiné stavby, ale i celé rodiny a také železniční trať včetně vlaku plného veteránů z První světové války.

Večer jsme seděli před pokojem na dvoře, pili kolu z plechovky a Kamil dojedl můj hamburger od oběda. Já jsem hlad neměla a nebylo se čemu divit, pozdní oběd mě opravdu zasytil na dlouhou dobu. Kamil plný zážitků a hamburgerů usnul už ve 21.00, a já pak venku seděla sama, upííjela kolu, luštila křížovky a užívala si slaného vzduchu a veřerního tepla.

Do hotelu jsem se vrátili v pozdních hodinách, pro změnu zase pobalili naše věci a připravili se na ranní odjezd.

Ačkoli jsme jeli, z nás obou jestě vyzařovala trochu nervozita. Kamil se mi zeptal, zda ten panel mezi námi nad našimi hlavami není ovládání světel nebo tempomat, které nemohl nikde v okolí volantu ani na palubovce nalézt. Zkusila jsem zmáčknout takový zelený telefonek, v tu chvíli se vyplo rádio a ozvalo se na celé auto zvonění telefonu. Po chvíli se na druhém konci ohlásil příjemný hlas operátorky oznamující nám, že jsme se dovolali na tísňovou linku, a ať nezmatkujeme a ohlásíme jí místo, kde se nám nehoda stala, a kolik zraněných v autě máme. Omluvila jsem se jí za zneužití linky s tím, že máme auto z půjčovny a že jsme jen nevěděli, k čemu dané tlačítko slouží. Tento ovládací panel nad našimi hlavami je až do vrácení auta zakázán!!! A žádný pitomý světla ani tempomat už hledat nehodlám. Tak holt nebudeme jezdit večer a Kamil bude muset mít nohu furt na plynu!

Rychle jsme si rozdělili role, Kamil řidič plně se soustředící na pro nás Evropany neskutečný provoz, já navigátor sledující, kam nás navigace vede, kde odbočit a kudy projet. Kromě strašlivého provozu v Miami proběhla naše cesta úplně v pohodě. Ani jednou jsme nezabloudili, ono to totiž bylo po silnici číslo jedna pořád rovně! Tam by se neztratil ani blb jako já! :-)

Jednou jsme se zastavili na benzínce doplnit vodu a dát si něco k jídlu, a po pořízení prvních fotek s naším novým žlutým torpédem jsme zase pokračovali dál. Krajina kolem byla úžasná, jen silnice a vpravo i vlevo oceán. Konečně jsem se dočkala svého prvního roadtripu jak z Keroaka. Vypnula jsem klimatizaci a otevřela okýnka, včetně toho právě objeveného střešního. Do vlasů nám proudil teplý mořský vítr, z rádia hráli pěknou muziku a my jeli na velký výlet s pocitem neskonalé svobody. Díky nejvyšší povolené rychlosti kolem 80 km/hod. jsme se v klidu mohli kochat okolními ostrůvky posetými palmami, průzračným oceánem, rybáři chytajícími ryby z mostů a oblohou bez mráčků. Já chvílemi předčítala z průvodce, co nás na Keys čeká. Kamil nelibě brumlal ohledně vypnuté klimošky.

Po 14.00 hodině jsme s dvěma dalšími malými přestávkami dorazili na Key West k zarezervovanému hotelu. Na ostrov, na kterém žil, psal a pil slavný spisovatel Ernest Hemingway asi deset let svého života. Hotel jsme našli opravdu snadno, navigace nás sice hnala někam jinam, ale my se nedali zmást. Ubytovali jsme se a šli si projít ostrov s tím, že bychom se i poprvé chtěli vykoupat v oceánu. Po 30-minutové chůzi jsme pochopili, že ostrov nebude zas tak úplně malý a pokořeně jsme se vrátili pro auto. Na pláž jsme dorazili až po 17.00 hodině, to už nám bylo jasné, že dnes se nevykoupeme. Foukal vítr, sluníčko ztrácelo svoji sílu a pomalu zapadalo. Navíc u břehu bylo moře dost špinavé díky bariérám proti žralokům. Prošli jsme se po pláži, projeli si ostrov včetně centra autem, obhlédli obchody a dojeli nakoupit potraviny. Na hotelovém pokoji jsme si pak udělali hostinu i s vínem a prodloužili jsme si pobyt o další den. Oběma se nám tu moc líbilo, zítra odtud prostě nemůžeme odjet! Po dlouhé celodenní cestě se nám už večer nikam nechtělo, jen na chvilku jsme zašli k bazénu a brzy jsme šli spát.

Ochutnali jsme domácí avokádovou pastu s čerstvě upečenými nachos, vyfotili nádherné květinářství specializující se pouze na orchideje, poslechli si pouličního muzikanta, který bubnoval na hrnce a kýble a byl fakt úžasný! Kamil si kousek od muzikanta koupil v obchodě pravé miamské kraťasy. Obešli jsme ostrov z druhé strany, na chvíli se zastavili a sedli si do parku těsně přilepeném k pobřeží oceánu, kde voněla sůl, otravovali rackové a v dálce pluly lodě. Náhodou jsme objevili obrovský obchodní dům Publix, který vypadal jako fotbalový stadion (a já si do poslední chvíle myslela, že je to stadion). Nakoupili jsme si bagetky a sendviče k pozdnímu obědu a pokračovali směrem ke slavnému golfovému hřišti na Miami Beach. Když jsme hřiště částečné obešli, objevila se před námi směrová šipka vedoucí k Memoriálu holocaustu a v dálce vykukoval opravdu zvláštní pomník. To jsem si nemohla nechat ujít. Memoriál byl opravdu velmi silný, jednalo se o obrovskou kovovou ruku, která otevřenou dlaní směřovala s nebi. Po předloktí ruky se do vzduchu plazili lidé, zbídačení, často skoro nazí lidé – Židi, prosící boha o pomoc. Samotná ruka byla uprostřed kruhového bazénku naplněného sytě zelenou ale průzračnou vodou. Ruka se odrážela (samozřejmě včetně plazících se postav) na hladině vody. Prošli jsme si celý memoriál, který byl postaven po obvodu bazénku. Na stěnách byly zaznamenány významné události, jména židovských rodin, které nepřežily holocaust, názvy koncentračních táborů atd. Oba jsme z toho zážitku dostali trochu depku. Opravdu povedený památník.

Zpět jsme prošli celým městem a zastavili jsme až na pláži, kde jsme konečně poobědvali zakoupené jídlo. Byla to paráda jíst na pláži, koukat na oceán, mžourat do sluníčka přes sluneční brýle. Prostě pohádka! Navečer jsme se vrátili do hotelu, přes internet si zarezervovali auto a po krátké rekonvalescenci jsme se vydali zmíněnou autopůjčovnu najít, abychom s tím ráno neměli problémy. Překvapilo nás, že půjčení auta na čtyři dny bylo docela levné! Po cestě z půjčovny, kterou jsem našli docela bez problémů, jsme si koupili pizzu a na pokoji ji víc než půlku snědli. Víc nebylo v našich silách, byla totiž mega velká!

Po návratu jsme si dali malou snídani, jen nějaké sušenky a šunku, co nám ještě zbyla v lednici. Dobalili jsme poslední věci a vymysleli, jak to dnes uděláme. Na oběd jsme šli do mexické, ale zpátky jsme museli běžet, Kamila totiž místní strava trošku prohnala. Jaké bylo naše překvapení, když karta do pokoje nefungovala, a to ani jedna! :-) Utíkala jsem rychle na recepci, ale přeci jen to nějakou chvilku trvalo a Kamil zatím nervozně přešlapoval před pokojem, stál jako přimražený a čekal, až se vrátím s fungující kartou. Když jsem doběhla k pokoji a dveře se konečně podařilo otevřít, Kamil vlítnul dovnitř jako blesk a já jsem se musela začít chechtat huronským smíchem.

Ve 14.30 jsme odjížděli od hotelu taxíkem na nejbližší stanici metra. Ještě jsme si od recepčního nechali vytisknout rezervaci a trochu naprázdno polkli, když jsme zjistili, že ceny jsou poněkud vyšší, než bylo naše očekávání. Přes firmu jsem tu platila necelých 79 dolarů, jako soukromé osoby nás ale dvě noci stáli přes 230 dolarů. A sakra! Ale hodili jsme to za hlavu, jsme přeci na dovolené a něčím takovým si nenecháme kazit náladu. Všechno nám perfektně jelo a my v 15.20 dorazili na letiště. V klidu jsme se odbavili, sami jsme zvládli i elektronické vytištění lístku u samoobslužného pultu, našli balení zavazadal, prolezli letištní obchůdky a nakoupili nějaké dárky a poslední nezbytnosti. Nejvíc se nám líbil obchůdek, který nabízel všechny možné upomínkové předměty a dárky vázající se k jednotlivým muzeím, výstavám a galeriím.

Po příchodu k naší bráně jsme zjistili, že letadla taky vypouštěla a nabírala nové pasažéry na stejném místě, jen posádka se vždycky vyměnila. Dost nás překvapilo, že jen co vystoupil poslední cestující, hned začali nastupovat cestující směr Miami, a to bez jakéhokoli úklidu či vyčištění letadla. To letadlo podle toho samozřejmě i vypadalo. Fujky!

Navíc těsně před nástupem do letadla nám letušky u přepážky oznámili (byl tam i jeden letušák, proto měkké i :-), že je letadlo přeplněné (a to bylo asi 20 dalších lidí na čekačce) a že nabízejí 300 dolarů a noc v hotelu na letišti zdarma tomu, kdo se dobrovolně nechá přehodit na zítřejší první ranní let. Ten 300-dolarový poukaz se dal bohužel použít jen na další lety s American Airlines, což bychom my asi nevyužili.

Do letadla se nastupovalo podle priority na palubovém lístku, naštěstí jsme byli hned v druhé skupině, takže jsme se v klidu usadili k okýnku a čekali, až se letadlo naplní a budeme moci vzlétnout. Oba jsme měli už značný hlad a brzy jsme pochopili, že jsme si měli raději něco koupit na letišti jako všichni ostatní spolucestující, kteří si v rychlorestauracích na letišti nakupovali jídlo s sebou. Žádné letadlové jídlo se zde totiž nekonalo. Za pár dolarů se tu dali pořídit jen chipsy. A zdarma se servírovaly pouze nápoje. I pitomá sluchátka na poslech hudby byla za poplatek! Už chápu, proč jsou v USA vnitrostátní letenky tak levné. Já seděla u okýnka, Kamil uprostřed a vedle Kamila jeden robustní černoch, jehož největší zábavou bylo chroupání ledu z koly, a to provozoval celé dvě hodiny letu!

Ihned po rozdání pití si letušky sedly (tentokrát bez letušáka, ten se ztratil, asi vyskočil) dozadu k záchodům a zbytek cesty si tam povídaly. Navíc při přistání se potvrdila Kamilova teorie, že americké aerolinky šetří prostě na všem. V našem letadle totiž chyběl pilot, a pokud tam byl, tak byl naprosto namol! Nejdřív jsme s sebou praštili o zem, jak při „vozembouchu" (ne že bych to někdy zkoušela), pak jsme znova nadskočili a odrazili se, jako bychom si to přistání rozmysleli a chtěli znovu vzlétnout. A nakonec jsme s sebou už s menší silou opět praštili o zem. Oba jsme se shodli na tom, že to bylo to nejtvrdší přistání, které jsme kdy zažili.

O nízkorozpočtovosti našeho letu nás nakonec utvrdila čekací doba na zavazadla, která byla více než hodinová. Oba už jsme pomalu ztráceli naději, že nějaké zavazadlo vůbec dostaneme. Což by v případě Kamila nebyla žádná novinka! :-)

Ve 21.30 jsme konečně vyrazili ven a okamžitě nás praštilo příšerné VERDOOOOO! Nasedli jsme do taxíku, který řídila postarší upovídaná žena z Argentiny, která nás během cesty k našemu hotelu informovala o všech zajímavostem na Miami Beach. Poskytla nás cenné informace i o poloze našeho ubytovaní, které bylo jen jednu ulici od pláže, přímo v oblasti Art Deca na Miami Beach. Oba jsme se na sebe usmívali, bylo to jako neuvěřitelné přemístění v čase. Teplota vzduchu ve 22.00 byla 23°C, okýnka taxíku byla otevřená a nám do očí proudil teplý vzduch. To teplo nebo spíš dusno bylo úplně omračující. Navíc, když si člověk uvědomil, že je dnes 13. prosince!

Ubytovali jsme se, pokoj obyčejný, spíš nic moc, ale všude bylo čisto a nevlídný interiér podobající se spíš hostelu (no, on to ve skutečnosti byl hostelo-hotel i podle webovek) naprosto vyvažovala (a spíš i převyšovala) skvělá poloha hned u Miami Beach a v centru. Ve dvoře hostelu byl velký čistý bazén a pod stříškou vedle bazénu slušně zařízená kuchyně pro všechny místní obyvatele. Hned po ubytování jsme vyrazili ven na průzkum. Hodně foukalo, ale vítr byl krásně teplý a příjemný. Vonělo tu moře, teda vlastně oceán a my se k němu hned vydali.

Samotný ostrov (nebo poloostrov?) Miami Beach se dělí na tři základní třídy a mosty je propojen s pevninou. První třída vede přímo podél pláže a jmenuje se Washington Avenue, jsou v ní hlavně nejlepší místní hotely s výhledem na oceán a spousta romantických restaurací, kde můžete snadno utratit majlant. Druhá třída, rovnoběžná s pobřežím, se jmenuje Colins Avenue a nacházejí se na ní různé krámky, obchůdky a levnější hotely (jako ten náš). Poslední třetí rovnoběžná třída plná nočních klubů, lekhých holek a diskoték, drog a podsvětí je Ocean Drive. Mimochodem žádné drogy ani podsvětí jsme tam nepotkali, ale minimálně to dělalo takový dojem. Do této ulice Mič Bjůkenen určitě nikdy ani nepáchl! :-) Hned po prohlídce místního pobřeží a dunících vln jsme se vydali právě do Ocean Drive, netuše, co nás tu čeká. V Ocean Drive to opravdu žilo, všude stovky lidí dožadující se vstupu do toho či onoho klubu, taky strašný řev a hluk, chlapi jak z reklamy na metrosexuála roku, ženské oblečené do minisukýnek a minitričíček (teda spíš neoblečené, skoro nahé) zmalované jak lehé děvy. Všichni žvýkali, hulákali na sebe a mně tam bylo úzko, úplně jsem se tam bála. A tak jsme šli raději rychle pryč.

Nakoupili jsme si něco k jídlu a pití v místních potravinách, a pak jsme zamířili na hotel. Únava a hlad nás už zmáhaly, zbytek si necháme na zítra za světla!

Cesta domů byla dlouhá, metra byla přeplněná, do prvního jsme se ani nedostali a na obě metra jsme čekali neuvěřitelně dlouho. Ta městská doprava je tu prostě proti Evropě děsně zaostalá!

Večer jsme si dali otevřeli víno a dobalovali jsme poslední věci na zítřejší cestu za dobrodružstvím. Ještě vyřešit ten Kamilův pas, který samozřejmě na stole v kuchyni nebyl, ale teď se tím nebudeme trápit. Dobrou!

S napětím jsem ráno vstávala a koukala ven, byla tu velká pravděpodobnost, že se dnes nepůjde do práce nebo bude nástup o několik hodin kvůli ledovce odložen, což by bylo dobře z hlediska ležení v posteli, špatně z hlediska množství práce, která mi zbývá ještě dodělat před odjezdem na dovolenou. Nakonec jsem byla ráda, že silnice ani chodníky nebyly zamrzlé a že Irma volala, že před osmou dorazí. Kamil chrápal. Tak jsem ho vzbudila. A on zase usnul. A já ho zase vzbudila. Pak už ale Irma přijela, já musela jít a ON ZASE USNUL!!! :-)))

Celý den rovnal se práce v děsném tempu, dodělat, dokončit, zkompletovat, zavřít, odejít. Hurááá! Jediná zajímavost byla, že s námi Mamba šla dneska na oběd, POPRVÉ, úúúúúááááá, ještě poslední den přijdu k hadímu kousanci. Nic takového, zabalit, zavřít počítač a hurááá pryč. Irma mi dovolila odejít dřív a já toho velmi ráda využila. Akorát jsme musela počkat na Kamila, až mi přinese svoje zbývající věci (zimní boty, zímní bundu atd.), zabalit to a rychle pryč.

Večer dostane Kamil první vánoční dárek, dva lístky na pravou NHL. Včera jsem ho natolik zblbla, co dostane, nebo co by to mohlo být, že si myslí, že NHL nebude a pořád se mě ptá, co to překvapení je. On tak trochu s tou NHL počítal, bylo to takové jeho malé přání před tím, něž sem přijel, a já mu slíbila, že se to pokusím zařídit. Tak jsem ho musela včera trochu napnout a sdělit mu špatné indicie, aby OPRAVDU netušil, co se dnes večer bude dít. Snad všechno vyjde a on bude velmi příjemně překvapený. Jsou to lístky na Capitols : Senators, do prvního sektoru hned u ledu, v místech mezi modrou čárou a brankou na straně, kde budou domací Capitols hrát první a poslední třetinu, devátá řada, to je první řada nad sklem, kde je dobře vidět. Snad nás nestrefí nějaký puk! :-))) A taky doufám, že padne hodně gólů a Kamil bude mít veliký zážitek! Tak mi držte palce! Sranda je, že vy už o tom překvapení víte a Kamča, protože nemá internet, nic netuší. Tak PST a ANI MUK!!!

Dnešní den je nejspíš posledním dnem mého blogu NAVŽDY, večer v práci totiž nechávám svůj laptop zamčený ve stole. A možná, že si budu psát nějaké poznámky na nadcházející dovolené, které jednou na blog vložím, ale NIC NESLIBUJI. Možná budu jen tak lenošit a po večerech budu mít na práci DŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI než dělání si poznámek na blog. :-))) Bylo mi s vámi moc prima. To, že čtete a jak moc, jsem mohla pozorovat na stoupajícím počtu návštěv! Líbilo se mi, jak jste mi psali, že čtete, jak každý četl jinak, jindy. Pro někoho to byl večerní rituál (viď mlékaři Dane :-), pro jiného týdeník na cestu do Nýřan (viď Míšo), pro další čas na poobědovou siestu a vytrávení a já jsem prostě ráda, že jste byli alespoň virtuálně se mnou!!! Moc mi to pomohlo.

A pokud jste vydrželi až do konce, tak vám chci moc poděkovat. Pokud jste do konce nevydrželi, tak tyhle řádky číst nikdy nebudete, tím pádem nemá smysl vám děkovat! :-)))

Bye, bye!

Jestli se mi včerejší stěhování jedné tašky zdálo komplikované, pak dnešní ranní nakládání do auta byl horor. Kamil musel vstát a jít mi pomoci, obě tašky váží tolik, jak kdyby byly naplněné cihlami a ne normálním oblečením. Navíc ta velká hokejová je tak dlouhá a široká, že se skoro nevešla na zadní sededla našeho PTCruisera, ta druhá menší od rodičů zabrala celý prostor kufru. Je pravda, že PTCruiser není zrovna rodinné auto nebo auto vhodné na převážení většího množství zavazadel. Je to prostě pěkné a sexy autíčko bez praktického využití.

Se zavazadly do auta před hotelem mi alespoň pomohl Kamil, mnohem horší to bylo z garáží do akvárka. Navíc od časného rána hustě lilo, takže to nakládání taky nebylo úplně příjemné. Karina vzala menší tašku, já tu hokejovou na kolečkách, ale obě jsme měly co dělat, často se musely zastavovat a do kanceláře přišly úplně uřícené. Navíc na nás všichni koukali jako na největší exoty, protože tady nikdo nenosí zavazadla v ruce, všichni mají kolečkové kufříky. Jako první z našeho oddělení mě zahlídla Mamba, hned se mě s nadějí v hlase ptala, zda už odjíždím, tak jsem jí musela zklamat, že až zítra. Možná, že tu naději v hlase z mého odjezdu jsem tam slyšela jenom já. :-)))

Pak přišla Kathy, že dnes je velký žrací den, protože všichni zaměstnanci oddělení napekli nebo nakoupili jídlo a že celý den, čili snídaní počínaje odpolední svačinou konče, bude ve velké konfereční místnosti na patře (mimochodem sousedící s mojí kanceláří :-) k dispozici nejrůznější jídlo. A opravdu, za chvíli to všude začalo vonět a neskončilo to, než jsme odjížděly s Karinou pryč. Pár dobrovolníků se staralo o doplňování jídel, jejich případný ohřev nebo naopak chlazení, takže všechno mělo správnou servírovací teplotu, kdykoli jste vešli. Ochutnala jsem jen několik jednohubek, protože jsem měla od Kamilka udělanou snídani. On je tady taková moje manželka v domácnosti, vaří, pere a stará se o mě! :-))) Ochutnala jsem například takové malé opečené knedlíčky, jakoby z listového těsta plněné krevetovou pastou, chutnalo a vypadalo to jako asijská kuchyně. Pak jsem měla něco, co vypadalo jako pagáč, těšila jsem se, že si připomenu domov, ale chutnalo to jako rozemleté klobásy s Jarem obalené nevábným těstem. Blééé!

Ryze pracovní dopoledne přetrhla až hladová Irma, která zavelela po půl jedné, že jdeme na oběd. Dohodli jsme se, že John s Karinou ochutnají výrobky kolegů  a my s Irmou si dojdeme na salát dolů do jídelny, přineseme si to nahoru a náš pobyt zakončíme společným obědem v týmové místnosti. K obědu došlo ke kompletní obměně sortimentu v konferenční místnosti a k ochutnání bylo mnoho pro mě netradičních věcí, ale po amerických pagáčích už jsem neměla odvahu nic zkoušet, tu pachuť Jaru jsem měla pořád na jazyku. Já se nakonec v jídelně rozhodla pro bramboru plněnou čili, fazolemi, cibulí a česnekem.....myslím, že si Kamil se mnou dnes večer užije voňavé romantické chvilky! :-)))

Celé odpoledne se zase neslo v pracovním duchu až na jednu chvilku, kdy jsem neodolala intezivní vůni linoucí se z konferenční místnosti a musela jít ochutnat, co tak někdo přinesl. Byly to teplé nachos se třemi druhy omáček. Tak jsem si jich pár nandala, přidala zeleninu (mami, neboj! :-) a zase jsem se vyrhla do práce. Mimochodem tuhle tradici musíme zavést u nás v práci, nejzajímavější totiž na celém obžíracím dni bylo sledovat, kdo co uvařil, upekl nebo nakoupil. Nikoli samotné pojídání jídla. Pro příští rok se budu snažit prosadit stejný obžírací den u nás, zúčastnit se ho budou moci jen ti, kteří sami něco přinesou (známe některé vychytralé kolegy, kteří by se přišli jen najíst, že?), a nejlepší bude pozorovat, kdo co ukuchtil. Třeba takové kulinářské výtvory Žraloka, Konspirační teorie nebo dalších by mě velmi zajímaly.

Jedno z posledních zjištění, co pro vás v deníku přináším: Fascinují mě místní trucky (kamiony), jsou to zvětšené modely autíček, které mají kluci na hraní, mají úplně jiný tvar než evropské kamiony a náklaďáky a jsou většinou naprosto čisté, naleštěné, bez jediné čmouhy či škrábance.

Kolem 17.40 jsme s Karinou vyrážely z práce, ona už měla zase zpoždění, protože jí dneska večer letí letadlo domů. Už se nemůže dočkat. Nedivím se jí. Je tu celou dobu sama a s manželem se kromě jednoho týdnu, na který se vrátila domů, neviděla přes tři měsíce. Pomohli jsme jí snosit dolů kufry a naložit je do auta. Pořád hustě lilo, Kamil byl chudák dnes celý den zavřený na pokoji. Pak jsme se s Karinou rozloučili a mně bylo najednou nějak smutno. Bude mi chybět a doufám, že přiletí v létě do Evropy na plánovanou dovolenou.

Po Karinině odjezdu jsme s Kamčou zase zalezli na pokoj, venku lilo úplně příšerně. Předpověď na zítra je -3°C, jestli tahle vrstva vody zmrzne na silnicíh, tak to bude docela sranda. Dokonce jsme v práci dostali upozornění, že v případě velké námrazy bude zítra kancelář zavřená, tak jsem na to zvědavá. To by totiž znamenalo, že nebudu muset jít do práce!!! :-))) Já pustila počítač a psala blog a Kamil se pustil do vaření kafe, moc jsem se na něj těšila. Když se deset minut nic nedělo, zeptala jsem se, zda je to kafe už hotové. Kamil začal nejdřív nadávat, že je to divné, že se to nevaří a ani ten kávovar nesvítí, když je to přepnuté na "ON". Tak jsem se hloupě zeptala, zda je ten kávovar v proudu. Nejdřív se mi dostalo samozřejmé odpovědi, že ano. Pak byla chvilka ticha a nakonec se z kuchyně ozvalo: "Ahááá, já jsem dal do proudu toastovač!" :-))) No, ještě že to nespustilo alarm! Aspoň tu máme srandu! Ke kafíčku jsme si dali zmrzku a užívali volného večera.

Dneska jsme musela odnést první tašku do práce, jinak to prostě nešlo vyřešit, neměla bych totiž šanci unést to všechno najednou. Z mojí kanceláře se tím pádem stává takové skladiště. Hned po příchodu, když jsem zaparkovala nenápadně první tašku do rohu, mě odchytila Mamba s tím, že nutně potřebuje mojí pomoc. Šly jsem společně za Irmou, ta zjistila, že jsem na daném úkoly nikdy nedělala, tím pádem nemám šajna, o co jde. Mamba zrušila Irmě naplánovanou telefonní konfereci a Irma se musela plně věnovat spolu se mnou zadanému úkolu. Děsný! Mamba pak za mnou přišla ještě jednou prodiskutovat detaily a dala mi šibeniční termín 10 minut na zkompletování všeho, co mi právě zadala. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nevím, zda to za stanovený termín zvládnu. Ona chvíli přemýšlela, a pak svůj termín prodloužila na celých 15 minut! Nakonec ji naštěstí odvolali na vyšší místa a já měla víc než hodinu na to udělat, co chtěla. Ty vyšší místa si mimochodem nedovedu dost dobře představit. Už Mamba samotná je tak vysoko, že tam já ani nedohlédnu, a jsem i ráda, kdo by se chtěl dívat Mambě do očí, že? :-)))

Irma byla trochu naštvaná, jak ji Mamba přeorganizovala celý den. Jenže to bylo tak jediné, co s tím mohla dělat. Když se Mamba snesla z vyšších míst zpět na zem, čili ke mně do akvárka, chtěla vidět výsledek mé práce. Byla moc spokojená, a tak si se mnou začala mile povídat. Stejně se jí pořád bojím.

Dnes k obědu bylo vánoční menu, upozorňoval nás na něj John už ráno s tím, že dneska musíme jít na oběd všichni pěkně spolu. Těšila jsem se, že nasaju trochu té vánoční atmosféry, dám si kapříka se salátkem, mňam, mňam, mňam! Ale jaké bylo mé překvapení, když žádný kapr nebyl, vánoční menu se skládalo z obrovitého plátku prorostlého masa a na výběr byly čtyři druhy příloh a křenová pasta. Já si pro změnu dala br.kaši a vařenou zeleninu. Byla jsem zklamaná, vím, jsem blbá, když jsem si myslela, že vánoční menu v USA se skládá z kapříka, ale když mě nenapadlo, že tady se jedí ty steaky! :-((( Chuťově to bylo moc dobré, ale vůbec ne české.....buuuuuuuuu! Na oběd se k nám připojit i Tom, vypadá jako kombinace kutila Tima, o deset let staršího prošedivělého Toma Cruise nebo mladšího Richarda Geera. Byla s ním sranda, celý oběd plánoval a vyprávěl, komu co koupil k Vánocům a komu co ještě koupí.

Odpoledne nás čekala místní narozeninová party, mají to tady jako odpolední pozvánku na dort a nějaké pití. Celé to probíhalo docela standardně až do chvíle, kdy Bob zahájil vítání občánků a oficiálně nás s Karinou představit celému osazenstvu. To čítalo asi 300 lidí, z toho 240 chlapů. Takže se nás všichni hned ptali, odkud jsme, jak jsme tu dlouho a kdy odjíždíme. Zejména poslední informace je dost zklamala (Karina zítra, já v pátek).

Zbytek odpoledne se nesl v ryze pracovním duchu. Večer jsme šli na naplánovanou večeři jako rozlučku se mnou a Karinou, Mamba měla naštěstí nějaký hadí sraz, takže nedorazila. Vybrali jsme SeaFood restauraci a šlo nás jen pět (Irma, John, Karina, Kamil a já). Byl to moc pěkný večer. John nás jako obvykle vyzvedl u hotelu, abychom mohli pít. Seznámení s Kamilem proběhlo standardně. Kamil si ho hned naklonil tím, že si dá občas cigaretu, protože John kromě jídla nade vše miluje svoje mentolové cigarety (vzkaz pro Terku: kouří ale máčka). Restaurace byla fakt skvělá, obsluha vynikající, víno chutné, jídlo delikátní. Dala jsem si, stejně jako ostatní "děvčata", obalované krevety s plněným bramborem. Kamil zkusil lososa s plněnými raviolami, John sumce s krevetami a rýží. Celou dobu jsme kecali, zábava nevázla, docela jsme se i nasmáli. Akorát chudák Kamil se občas nechytal, protože jsme jako obvykle probírali práci. Po kavičce (měli tu preso!!! Hurááá) a dezertíku, který jsme my s Kamilem odmítli, jsme se rozprchli domů. Irma musela vyvenčit Louie, John nás zase hodil do hotelu.

Další tři hodiny jsme strávili balením, bylo to fakt náročné. Navíc já vůbec nechápu, kde se ty věci vzaly, vždyť jsem toho sem tolik nevezla a ani jsem toho tolik nekoupila!!! Ty věci se tu prostě množí, jinak to není možné. Dalo nám oběma docela velkou práci to všechno nějak poskládat a narvat do tašek naštestí Kamilova hokejová megataška ještě není zcela plná, akorát už teď se skoro nedá unést, tak mám trochu obavu, abych nemusela doplácet za nadváhu.

Spát jsme šli zase po půlnoci, já se prostě zblázním, potřebuju spát víc, ale děje se toho tady tolik, že to prostě nejde.

Jen, co jsme dorazily ráno do práce, zavolala si nás obě Irma a s rozzářenýma očima se nám pochlubila, že včera večer získala americké občanství. Dá se říct, že je to v USA událost srovnatelná se svatbou nebo narozením dítěte, akorát je to mnohem delší, dražší a často i bolestnější. Ok, nikdy jsem nerodila, ani se nevdávala, ale celý proces vyřízení žádosti o občanství trvá kolem deseti let, takže žádný porod nemůže být tak strašný a žádná svatba tak dlouhá a drahá.

Irma nakoupila sladké a slané bagetky s dírou uprostřed, nějaké druhy pomazánek, tak jsem měla možnost ochutnat burákové máslo, tedy za předpokladu, že to bylo burákové máslo a ne nějaká jeho náhražka. Nedivím se, že se tím v Americe zadusí ročně nejvyšší počet lidí, protože je to fakt hodně hutné a taky příšerně sladké. Naštěstí jsem si namazala jen tenkou vrstvu, tak to šlo v kombinaci s ne moc sladkou bagetou sníst.

Celé oddělení jí chodilo dopoledne gratulovat, Bob měl proslov, od Mamby dostala balónky, od Johna dvě americké vlajky, jednu má teď zapíchnutou ve svých šanonech, druhou jí nalepil na sklo akvárka. Od Kariny a ode mě dostala pusu. Ještě jsem jí mohly zazpívat hymnu, ale neshodly jsem se na žádné, u které známe slova obě dvě.

Dneska jsem udělala neuvěřitelné zjištění, už vím, proč ta ženská v busu tak děsně žvýkala, americké žvýkačky jsou totiž mnohem větší než ty české (asi jako všechno tady), takže ten, kdo je zvyklý si dávat jen půlku, by se touhle asi skoro zadusil. Je přes celou pusu, bolí z ní po chvilce panty a rychle se ožvýká! :-((( Z mého zjištění vyplývá, že pravá americká žvýkačka už není to, co nejspíš bývala za druhé světové války.

V práci to byla zase normálka, celý den něco, celý den ve spěchu, prostě hrůza a děs. Chtěly jsme s Karinou vypadnout brzy, ale nakonec se to úplně tak nezdařilo, my vyzvedly Kamila a hurááá do našeho oblíbeného nákupního střediska Potomac Mills. Je to jeden velký outlet, od GAPu počínaje, přes nejrůznější sporty, obuvi, skateshopy, kosmetiku, Sketchers obchod až po Tommiho Hilfingera atd. Karina chtěla nakoupit vánoční dárky, Kamil se podívat po obchodech a taky něco nakoupit a já šla jen jako doprovod. A taky jsem v podstatě nic nekoupila. Kamil byl naprosto unesený, trička v GAPu za 5 $ si koupil hned tři, svetr od Tommiho Hilfingera jeden, zato krásný, pak nějakou mikinu a spoustu dárků. Naštěstí jsem ho rychle unavila a on už si pak nechtěl nic zkoušet, takže třeba k džínům jsme se nedostali. A taky nebylo moc času, na nákupy jsme měli jen necelé tři hodinky! :-) Po desáté večerní jsme se sešli i s Karinou ve vstupní hale, všichni tři obvěšení taškami a já si vzpomněla na Páju. Pájo, sem nesmíš, tady bys totiž utratila úplně všechno!!!

Cestou domů jsme si sdělovali zážitky z nákupů, takže nám to rychle uteklo a před jedenáctou jsme byli v hotelu. Po příchodu na pokoj samozřejmě následovalo zkoušení a prohlížení věcí a já zase balila, je to nekonečné a místa už moc nezbývá. Asi budu muset vymyslet nějakou jinou balící metodu! Spát jsme šli zase v jednu a Kamil už se zavřenýma očima říká: "Ta dovolená tady je mnohem náročnější, než když v Praze normálně pracuji! Ráno vstávám brzy, abych toho hodně stihl, celý den lítám po památkách a večer ještě nakupuju jako sběsilý!" Nevím, na co si stěžuje, já ještě chodím do práce. :-))) Navíc dnes nakoupil během dvou hodin všechny dárky a ještě spoustu věcí pro sebe.

Ačkoli jsme toho na dnešek nenaspali moc, byla jsem docela vyspalá, to bylo asi tím spánkem v busu. Ráno se nás hned všichni vyptávali, jak se nám líbil New York, a celkově byli velmi rádi, že jsme se jim někde neztratili. Dohodly jsme se s Karinou, že dnes žádné nákupy, výlety ani ponocování, že pěkně pojedeme hned z práce do hotelu a hurá spát.

John začal od 1.12.2008 nosit každý den jinou vánoční kravatu, má je vždycky perfektně zkombinované s košilí a kalhoty a všechno mu dokonale ladí. Na poslední den před naším odjezdem nám s Karinou slíbil, že přijde v kravatě, co po zmáčknutí hraje vánoční koledy. Tak jsem na to fakt zvědavá, očekávám typicky americký kousek. Hned ráno si dal na poličku na čestné místo naši společnou fotografii s nápisem  a pozadím Charlyho andílci. John na ní stojí uprostřed a my s Karinou každá z jedné strany. Fakt vtipná fotka.

Celý den jsme obě dřely jako divé, abychom mohly co nejdřívě vypadnout z práce. Kamil mi dával průběžně zprávy, kde se právě nachází, chodil dnes totiž poprvé po Washingtonu. Venku bylo kolem -3°C, takže na chození dost zima, ale svítilo sluníčko. Hlavně že mu tu neprší.

Okolo šesté jsme konečně odcházeli z práce, stavily jsme se pro Kamila v hotelu a jeli rychle nakoupit potraviny do místního čínského obchodu. Kamil sledoval ceny a druhy potravin, co tu prodávají, já nakupovala, aby bylo co k snídani. Za půl hodiny jsme už byli zpět v hotelu a rozloučili se s Karinou s tím, že hurá spát. Jenže znáte to, já psala blog, za dva dny toho bylo na sakry, koukali jsme s Kamilem na Floridu a plánovali, kam tam vyrazíme. Pak dostal Kamil hlad, asi kolem jedenácté, a začal si dělat pozdní večeři a já začala balit.

Využila jsem toho, že si Kamil vybalil všechny svoje věci z tašek a nenápadně jsem začala jeho tašky plnit svými věcmi. Za chvíli byly všechny tašky plné, Kamil se rozhlédnul po pokoji a zkonstatoval, že všechny jeho tašky jsou zabrané mými věcmi a že by rád věděl, které tašky bude moci použít on. Až teď pochopil, že si nemá do čeho sbalit svoje věci. No, já už mám sbaleno. Hurááá!

Asi v jednu jsme šli spát, ten život tady je fakt náročný, co Kamil přijet tak sotva stíhám pozorovat, co prožívám, natož psát blog nebo dělat jiné časové náročné věci.

Ráno zazvonil budík a my silou kolektivní vůle vstali, ale nebylo to vůbec jednoduché. Z domu hrůzy jsme vypadli, jak rychle to jen šlo. Po cestě na metro jsme si v místním malém krámku koupili snídani a horké kafe a pokračovali v cestě směr Socha Svobody, druhý pokus. Vzhledem k tomu, že teď v tom kromě možného časového zdržení lítalo i trochu peněz strhnutých z Karininy kreditky, naše povinnnost dostat se tam co nejdříve byla silnější než naše touha spát. Navíc hluk se k ránu zintenzivňoval, takže by určitě nešlo o nerušený spánek.

Do přístavu jsme dorazili krátce po osmé, cesta proběhla v klidu, věděli jsme, že musíme nastoupit do prvních vagónů metra, takže ani žádný ranní běh skrz metro neproběhl. Sluníčko se teprve pomalu klubalo z mraků a bylo opravdu frišno. Každopádně na vyzvednutí nebo zakoupení lístků na slavnou Sochu Svobody už stála pořádná fronta. Zařadili jsme se, popíjeli horkou kávičku a čekali, až v 8.30 otevřou pokladny. Byla fakt krutá ranní zima, naštěstí mlha se rychle rozpíjela v prostoru a ztrácela do okolí, takže po chvíli byla ze břehu vidět i ta slavná Socha, kvůli které jsem obětovali dlouhý spánek a trpíme teď v příšerné zimě. Při vyzvednutí lístků jsme díky telefonické rezervaci dostali zdarma i prohlídku vnitřku Sochy, tak jsme byli zvědaví, zda se dostaneme až do koruny nebo jen do podstavce.

Po vyzvednutí lístků jsme se přesunuli do další fronty vedoucí na nástup na loď a stáli jsme skoro hodinu. Loď totiž odjížděla až v 9.30, před devátou přišel organizátor a dal nám instrukce, co se bude dít a v jakém pořadí. Nejdřív nás čekala bezpečnostní kontrola podobná, ale spíš horší, než ta, co bývá na letišti. Museli jsme se svlékat a odevzdávat nože a zbraně, tedy my samozřejmě žádné nože ani zbraně neměli! :-))) Pak jsme konečně nastoupili na loď, usadili se na horní uzavřené palubě a čekali na rozjezd. První naší zastávkou byl Ostrov Svobody, na kterém stojí Socha Svobody (Statue of Liberty). Vymrznutí z lodi jsme zamířili do kamenného obchodu se suvenýry, záchody a telefonem. Karina šla zavolat rodičům a manželovi, my s Kamilem koupit suvenýry. Z obchodu jsme pokračovali k Soše, batohy jsme si museli odložit v děsně malých skříňkách, které fungovaly na otisk prstu. Fakt hustý! Karině její prst odevzdal pokaždé jiný otisk, a tak dostala šestimístný kód. Po odložení batohů jsme se rozhodli jít hned dovnitř Sochy a trochu se tam ohřát. Ve velkém bílém stanu vedoucím k Soše Svobody byla pro změnu šílená fronta na bezpečnostní kontrolu. Doprdele, jednou jsem právě prošli, nejsou tady ti lidé padlí na hlavu?! Tahle byla ještě drsnější. Občas šli dolů i boty, povinně bundy, pásky, hodinky, pak nás profoukavali nějakým vzduchem a prošacovávali nás i naše věci. Karina byla totálně otrávená. Já se to snažila brát s úsměvem, ale i ten mi zamrzal. Prostě se tu ke všem chovají jako k teroristům, ale přece by stačilo se zamyslet nad tím, proč mají tolik nepřátel a změnit jejich přístup k ostatním. Taky mě to otrávilo. Jenže jiný kraj, jiný mrav. A to se holt nezmění.

Tu frontu jsme stáli další hodinu a za ní se dav náhle jako mávnutím kouzelného proutku rozplynul a my v klidu pokračovali v prohlídce. Nejdřív nás čekalo Muzeum Sochy Svobody, pak návštěva a výhled z horní části podstavce. John nám později říkal, že do hlavy sochy už se několik let nesmí, že on tam byl naposledy před 15 lety. Což byla veliká škoda. Celou Sochu jsme měli projitou asi za 20 minut, ale i se všemi frontami nám to zabralo dobré čtyři hodiny. A to nás ještě čekala cesta přes Ostrov imigrantů, zastávka tam, cesta zpět, to všechno včetně cca patnáctiminutových čekacích dob na loď. Rozhodli jsme se kvůli nedostatku času přeskočit Ostrov imigrantů a prohlídli jsme si ho jen z lodi. Dnešní dopoledne bylo opravdu ve znamení čekání ve frontách.

Hladoví a promrzlí jsme vyrazili na oběd, žádná restaurace však neodpovídala našim cenovým představám, a tak jsme zase skončili v hamburgárně. Snad si jedním víkendem nezničím navždy žaludek. Tentokrát jsme zvolili KFC kombinované se třemi dalšími rychlostravovacími koutky, včetně těch příšerně sladkých Donuts. Opět se mi vybavila Danuše, ta by si místní koblihu s gustem dala. My s Kamilem si dali zdravější variantu hambáče, spousta zeleniny, dvojité hovězí, míň housky a nebylo to tolik mastné. Karina si dala smažené kuřecí kousky s bramborovou kaší. Mimochodem té jem už taky přejedená, protože když je na výběr jiná příloha než hranolky, tak je to obvykle br. kaše.

Po obědě, což bylo okolo třetí odpoledne, jsme vyrazili na poslední úsek našeho putování po New Yorku. 5th a 7th Avenue, dvě slavné třídy, které jsme částešně viděli už včera, a především The Empire State Building, momentálně nejvyšší budovu v NY s krásným výhledem na celý NY. Ještě před zakoupení lístků jsme museli projít bezpečnostní kontrolou, Karina skřípala zuby tak hlasitě, že se jí dokonce zaměstnankyně ostrahy, co prováděla kontrolu, zeptala, zda je věechno v pořádku. Po zaplacení 20 $ už nám nic nebránilo vystát si frontu k výtahu, vyjet do 80. patra, tam přestoupit na menší výtah a vyjet ještě o šest pater výš. A tam už to bylo! Výhled stál opravdu za to, naštěstí byly mraky vysoko a viditelnost byla poměrně dobrá, akorát zapadalo sluníčko a jeho poslední paprsky se prodíraly mezi různobarevnými mraky sebedivočejších tvarů. Prostě paráda. A pohled dolů, to bylo taky něco, malí broučci žlutých barev (taxíky) se šinuli po úzkých cestičkách  celé to bylo jako jedno velké mraveniště. Bohužel foukal příšerný vítr a my venku vydrželi sotva čtvrt hodinky. Dalších dvacet minut nám trvala cesta výtahy dolů, ale tohle prostě stálo za to. Z Empire State Building jsme zamířili do nejslavnějšího a celosvětově největšího obchodního domu Macy's. Karina se vydala po nákupech, ona je v nakupování opravdu nezlomná, sice skřípala zuby a padala únavou, ale jak jsem vyslovila Macy's a nakupování, jako by v plicích objevila druhý dech a ve svalech novou sílu a zmizela v davu. My s Kamilem zašli na kávičku, slovo nakupování nás oba spíš vystrašilo. Poseděli jsme nad obřím kafem v místním mekáči a já mu na mapě Washingtonu ukazovala, kde jsem všude byla a kde se co nachází.

Do toho Kamilovi volal chlápek z AirFrance, že jeho zavazadlo se nepodařilo doručit. Vzala jsem si ho k telefonu, zkontrolovala s ním adresu hotelu a zopakovala ještě jednou všechny informace, které už jsem včera říkala té žabožroutí slepici. Jedna verze je, že si ta paní žabožroutská slepice tyhle informace nikam nezapsala, nebo zapsala a nepředala. A Kamila v hotelu hledali a nenašli, protože bydlí na pokoji, co je hlášený na mě. Každopádně hotelová recepce o doručení kufru věděla od pátečního večera a detaily o Kamilovi byly nahlášené od pátečního odpoledne. Druhá verze je, že se Francouzi na nějaké doručování zavazadla vykašlali úplně, což by naprosto odpovídalo jejich stylu práce. Francouzi by měli pro svět vykonat dvě služby, měli by vařit a nesnažit se nic organozovat! Mohli by třeba dodávat čerstvé jídlo do všech letadel na světě, ale zakázala bych jim pracovat se zavazadly.

Po srazu s Karinou jsme jí celou historku vyprávěli a dali jsme sázky, zda tam kufr bude nebo ne. Tipovali jsme 2:1, jediný Kamil naivně věřil, že tam kufr najde. Pak už bylo skoro 18.30 a my se odebrali směrem k autobusové zastávce Penn Station, naštěstí nebyla daleko a my nemuseli volit cestu metrem. Tam bychom se totiž jistě zase ztratili. Hned se nás ujal chlápek, co to tam řídil, a poslal nás na dvacet minut do tepla, Karina se šla ohlásit manželovi do telefonní budky a my s Kamčou hlídali batohy a pozorovali hokejové fanoušky. Penn Station se totiž nachází hned naproti multifunkční sportovní hale Medison Square Garden, ve které mimo jiné hraje (říkal Kamil) hokejový klub New York Rangers. Dnes hráli nejspíš zápas NY Islanders – Atlanta a skončilo to 1:5. Ale těžko říct.

Hned po nasednutí do busu jsme s Kamilem usnuli. Karina chudák seděla naproti příšerné ženské, která celou dobu (čili 4,5 hodiny) hlasitě žvýkala, kopala ji pod stolečkem a svítila všemi světly, které byly v jejím okolí k dispozici. Teda to její žvýkání bylo fakt silné, Kamila to dokonce vzbudilo a já, když jsem už byla vyspalá a poslední hodinu cesty jen tak koukala z okna, to slyšela i přes puštěnou MP3. A to jsme seděli ob sedadlo od ní. Ona ta ženská byla dost divná celá, měla takové čarodějnické ruce s vystouplými klouby, vtahovala nudle do nosu a dělala taková ten podivný chrchlavý zvuk a pořád urputně pracovala. Její žvýkání se zintenzivňovalo zvyšováním frekvence obratů jejích mozkových závitů. Chvílemi jsem si podle jejího stylu žvýkání myslela, že ji ta hlava exploduje.

Do Washingtonu jsem dorazili těsně před půlnocí, nasedli jsme do auta a vydali se na zpáteční cestu. Karina nás před půl jednou vysazovala na recepci a jela spát. My  se po pár minutách úspěšně dobouchali na recepční a KONEČNĚ vyzvedli Kamilův kufr. Hurááá!!! Kamil do dvou do rána vybaloval, těšil se ze svých věcí a pak už jsme šli konečně spát.

Noc proběhla rychlostí blesku, sotva jsem usnula, tak zvonil budík, dvě hodiny spánku nejsou a nikdy nebudou dostatečné a myslím, že by měly být i ze zákona zakázané, šest by mělo být minimum. Podle obrovských kruhů pod očima na tom Karina byla evidentně stejně jako my. Nasedly jsme v té strašlivé zimě do auta a vydali se na cestu do centra Washingtonu. Zaparkování auta proběhlo bez problémů a my dorazili na stanici těsně před šestou. Asi za minutku přijel náš autobus a pomalu začal kontrolovat vytištěné rezervace a nakládat lidi. Jen, co jsem si sedla, tak jsem usnula. Kamil říkal, že jsme stavěli v Baltimoru a že se tam lidi ani nevešli do busu, kolik jich tam stálo. Mě asi po dvou hodinách spánku vzbudila křeč v levé noze, tak jsem se otočila na pravou stranu a spala dál. Necelou hodinu před New Yorkem jsme zůstali stát v zácpe v New Jersey, cedule ukazovala, že do NY už je to jen několik mil.

Z autobusu jsem vyrazili přímo na stanici metra Penn Station, kde jsme si chtěli zakoupit lístky na metro a vyrazit k první vytipované památce. I ve třech jsme se hned v metru ztratili. Penn Station je jedna z největších stanic v New Yorku, hlavní tempna vlaků, místních i dálkových autobusů a několika linek metra, takové obrovské Hlavní nádraží. Poměrně dlouho nám trvalo se v metru zorientovat a najít automat na lístky. První fronta, do které jsme se zařadili, byla pouze na lístky pro dálkové autobusy. Po deseti minutách stání jsme z ní proto odešli. Potřebujeme jen jednoduché lístky na metro. Ale kde je tady v tom bludišti vlastně nějaké metro? Po vystání druhé fronty na lístky jsme zjistili, že jsme zase špatně. V téhle frontě se daly dobít jen magnetické karty platící na místní městskou dopravu. A my samozřejmě žádné takové karty neměli. Všude byly tisíce lidí, do toho spousty bezdomovců a podivných existencí. Drželi jsme si svá příruční zavazadla, beznadějně se rozhlíželi po okolí a byli jsme úplně ztracení. To bylo asi nejrychlejší ztracení, které jsem ve svém životě zažila. V zoufalství jsem se zeptala první slušně vypadající paní, jak tady funguje nákup lístků a newyorská doprava. Ačkoli nebyla místní, tak se v tom jejich systému vyznala, vše nám vysvětlila a poradila, jaké lístky si máme koupit.

Za deset minut už jsme jako Skoronewyorčani nastupovali do metra. Odhadnout směr podle mapy nebyl takový problém. Jako první památku jsme si vybrali slavnou Sochu Svobody, která se nachází ve spodní části Manhattanu, takže směr byl jasný Downtown Manhattan, stanice South Ferry. Nastoupili jsme do metra, a tak si tak spokojeně sedíme, a v tom Kamil ukazuje na velkou ceduli říkající: Do stanice South Ferry jede pouze prvních pět vlaků metra. A do prd..... Určitě jsme byli dál, do metra jsme nastupovali až v zadní části stanice. Karina zavelela k běhu a my probíhali jednotlivými vozy metra, otvírali si těžké dveře mezi vlaky a běželi, co nám nohy stačily. Samozřejmě, že nikdo z nás netušil, kde přesně se ty vlaky rozpojují. Co je to taky za nápad, rozpojovat pěkně kompaktní vlaky metra a měnit jim směr. Jedním vlakem nešlo proběhnout, tak jsem na další stanici museli rychle vystoupit a přeběhnout venkem do dalších dvěří. To možná bylo to místo, kde se vlak rozpojoval, ale jelikož jsme neměli jistotu, ani dostatek času někoho se zeptat, tak jsme běželi dál. Na všech dveřích metra bylo velkým písmem napsáno, že je striktně zakázáno probíhat vagony metra za jízdy. Karina ale běžela jako první a mně bylo hloupé na ni křičet, zda ten nápis chápe tak jako já. Navíc jsem si říkala, že asi ví, co dělá, přece jen ona na rozdíl od nás v New Yorku už jednou byla. Když Karina otevřela další dveře a proběhla jimi, náhle se mi ztratila před očima. Prudce jsem zabrzdila a hledala, kde je. Ležela na podlaze metra, rozplácnutá jako dlouhá tak široká a vedle ní se ze starých hadrů a krabic hrabal nějaká bezdomovec. Oba s Kamilem jsme se leknutím zarazili a čekali, co se bude dít. Karina se bezdomovci slušně omluvila a on sice nadával, ale naštěstí to jiné následky nemělo. Když jsme doběhli do prvního vozu a měli jistotu, že už se neodpojíme a nepojedeme někam jinam, tak jsme chudákovi rozšlápnutému bezdomovci pěkně nasmáli. Jen co jsme usedli, zahlásil řidič metra, že dojde k rozpojení vlaků, a my děkovaly Kamilovi, že si toho nápisu všiml.

Cesta z metra k Soše Svobody byla naštěstí velmi dobře značená a my už se neztratili. K jedné z nejslavnějších "památek" se jede lodí, na kterou stála taková podivně dlouhá fronta. Karina se zeptala chlápka, co to tam řídil, za jak dlouho se v té frontě dostaneme na loď, a on jí odpověděl, že pokud máme lístky, na které se stojí jiná fronta (cca na hodinu), tak že pak ta na převoz trvá necelé dvě hodiny. Vyfotili jsme si slavnou Sochu jet z přístavu, protože v té zimě a v tom větru, který zde v přístavu foukal, jsme nechtěli prostát tři hodiny ve frontách na převoz k ostrovu. Bůh ví, jaké fronty by nás pak čekaly tam. Vzali jsme si pouze leták o možnosti rezervace vstupenek na přístí den a pokračovali v cestě. Podél přístavu a první řady Newyorských mrakodrapů jsem pokračovali směr Wall Street. Zde nám nějakou dobu trvalo najít slavné burzy a finanční instituce, ale i to se nakonec povedlo. Zjistili jsme, že žádná z map, kterými jsme disponovali, není dost podrobná na místní spletitost ulic a uliček. Po návštěvě Wall Street jsme zamířili do další slavné ulice Brodway Street, kde jsme se podívali do jednoho neznámého kostela a poslechli si přípravy vánočního vokálního koncertu. Dalsím naším cílem bylo Ground Zero, hluboká jáma po World Trade Center, zničených Dvojčatech.

Mimochodem Karina se byla kochat výhledem z Dvojčat 10. září 2001, má z nich i památeční fotku s tímto datem. Byl to její první den v New Yorku a poslední den, který za něco stál. Zbytek týdenního pobytu strávila buď na hotelu nebo v Central Parku, protože všechny ostatní památky byly pak zavřené. Navíc se jí ani nikam nechtělo chodit, což se jí ani nedivím, po tom, co následovalo 11. září 2001. Ani teď to místo nepůsobilo příjemným dojmem. Měla jsem husí kuži, a to na místě Dvojčat stály jen stavební stroje! Hned vedle, jak je již americkým zvykem, bylo Muzeum 11. září 2001, kde byly všechny tyto hrůzy prezentovány ve fotografiích. Rozhodli jsme se netýrat sami sebe a muzeum přeskočit.

Vrátili jsme se zpět na Brodway Street a pokračovali směrem ke slavnému Brooklynskému mostu, ze kterého je nádherný výhled na řeku a město. A opravdu nekecali! :-) Svítilo sluníčko, teplota mínus pět, zmrzlí jsme byli jako sobolí hovna, ale stálo to za to. Mimochodem takhle "krátká" procházka měřila dle zkušených odhadů cca 10 km. Značně promrzlí a unavení jsme nabrali směr jídlo, což v Americe, zejména pak v drahém New Yorku, znamená směr fast food, čili McDonald's. Za oběd pro dva včetně dvou středních mega kafí jsem utratila skoro 20 dolarů.

V mekáči jsme poseděli, pojedli, odpočinuli si a naplánovali další úsek cesty. Já zavolala na rezervaci Sochy Svobody, dostali jsme zdarma i lístky dovnitřku Sochy, tak jsem na to zítra zvědavá. Celá ta akce se Sochou Svobody má jen jednu malou chybičku. Ten chlápek v rezervacích nám vysvětlil, že poslední volné lístky jsou na 9.30 ráno, což znamenalo nejpozději v 8.00 být na místě našemu hostelu vzdáleném asi dvacet minut metrem. Druhý můj telefonát se týkal Kamilova ztraceného kufru a Žabožroutka z infolinky slíbila, že ještě dnes kufr doručí.

Po posilnění v mekáči jsem vyrazili na poslední úsek našeho dnešního putování za světla, chtěli jsme se podívat do slavného Central Parku a z něho to vzít směrem k našemu ubytování. Nastoupili jsme bez nejmenších problémů na metro, postupně zjišťujeme, že nejhorší jen Penn Station, ale ostatní stanice metra nejsou zas tak komplikované a docela se všcihni (čili včetně mě) orientujeme. Vystoupili jsme na 92th Street a z ní prošli do Central Parku. Všichni v Central Parku běželi, tedy kromě nás tří. Kamil se cítil špatně, nabádal nás, ať také běžíme, že jinak vypadáme jako turisti. A tak jsem si všichni aspoň kousek popoběhli a teď aspoň můžeme všem říkat, že jsme běhali v Central Parku. Ti "raneři" tam normálně klusali v trenkách a tričkách s krátkými rukávy, asi jsou jako lední medvědi nebo Eskymáci a ta zima jim nevadí, nebo co, ale my byli promrzlí úplně na kost.

Hostel jsme našli v celku bez problémů, ale jinak všechno bylo s problémy. Platili jsme víc, než jsme měli, navíc jsme (podle Kamila vcelku pochopitelně: "Nikdo se s hosty, co zůstavají jen na jednu noc v hostelech moc nemaže!") dostali snad nejhorší pokoj, co byl na výběr. Velká okna byla skoro současně s chodníkem, hluk se tu rozléhal jako na nádraží. Navíc to byl pokoj hned u vchodových dveří do hotelu a z druhé strany sousedil s recepcí, takže, co jsme neslyšeli zvenku, to jsme slyšeli zevnitř. Pokoj to byl docela velký a měl vlastní záchod a koupelnu. Ale jinak bylo všechno poměrně špinavé, na postelových přehozech byly neidentifikovatelné fleky, koupelna jakoby se hýbala tou spoustou neviditelných bradavic, virů a bakteríí nalepených na zdech a zemi. Blééé! Byla mi šílená zima, Karina šla telefonovat manželovi, aby o sobě dala vědět (nefunguje jí tu totiž mobil), a tak jsem zavřela oči a oblečená (mami, neboj, bez bot:-) vlezla pod deku. Po dvaceti minutách jsme sebrali všechny naše cennosti, v pokoji nechali jen nějaké oblečení a hygienické potřeby a vyrazili raději zase do zimy. Karina nám slíbila noční procházku městem včetně newyorské vánoční výzdoby. Všechno lepší než být v pokoji, no, v pokoji by měl být aspoň POKOJ, ale tady byla zima, hluk a špína. Jendo topení netopilo vůbec, druhé topilo za cenu odporného syčení v pětisekundových intervalech. Za 50 dolarů na osobu co bychom mohli chtít!

Náš cíl byl kromě procházky nočním New Yorkem jasný, musíme se utahat tak, že usneme jako dřeva a nebudeme vnímat zimu, hluk ani tu špínu okolo sebe. Při odchodu jsme pochopili, že nenechat nic cenného v pokoji byl dobrý tah. Dveře se viklaly a nešli zamknout. No, paráda!

Metrem jsme se od hostelu, tedy domu hrůzy, dostali až do centra na slavný Time Square. A hned se nám nálada prudce zvedla. To vám byla paráda. Všude tisíce světel, reklam, neonových nápisů, naprosté zácpy aut, troubící žluté taxíky a dav chodců, který vás unáší do neznáma. Pořád jsem se přepočítávali a hlídali, kde kdo je. Ztratit se tu znamenalo setkat se až v pokoji hrůzy, a to ani jeden z nás nechtěl. Občas jsme nakoukli do nějakého krámku, ale všechno bylo dost drahé a naprosto přeplněné lidmi. Po hodině na Time Square jsme měli dost a přesunuli se po 5th Avenue (mimochodem taky krásné nákupní třídě) směrem k Rockefellerově nákupnímu centru. Zde je nejkrásnější vánoční výzdoba v celém NY, před centrem je veliký vodopád s kašnou a těsně kolem kašny se za brutální peníz bruslí. Za bruslařskou dráhou je vánoční stromek zařící všemi možnými barevnými světly, který přechází v krásný pruh vánoční výzdoby včetně andělů z drátů, sobů a vloček. A do téhle okouzlující chvíle uprostřed New Yorku začalo sněžit. Karina opět výskala radostí a s údivem, v očích sledovala Kamilovo vyprávění o stavbě sněhuláka o víkendu v Nučicích (to je taková vesnička in the middle of nowhere :-).

Po desáté večerní a návštěvě Starbucks (místní síť kaváren) jsme se vydali hledat nejbližší stanici metra a vrátili jsme se zpátky do domu hrůzy. Naštěstí se náš záměr povedl a my, po vysprchování (základem bylo ničeho se nedotknout, ani stěn, ani závěsu, ani podlahy....blééé), v klidu a rušeně usnuli tvrdým spánkem, kterému nevadil hluk, světlo ani syčení topení. Kamil se v noci vzbudil a rozrušeně mi šeptal, že tu někdo chodí po pokoji, že je otevřená skříň a že nám chce určitě ukrást bundy. Nic takového se samozřejmě nedělo, byl to jen sen propojený s hlukem z ulice. Ale nedivím se mu, já z toho pokoje taky neměla zrovna pocit bezpečí, tepla a sucha! :-)))

Dnes jsem prožila pracovně jeden z nejzajímavějších dnů tady v USA. Hned ráno si mě Irmuška zavolala, šly jsme společně na meeting o jednom velmi zajímavém projektu na získávání a předávání různých dat a statistik v rámci společnosti a část toho projektu týkající se našeho oddělení jsem nakonec JÁ, Martinka hodňoučká, dostala jako svůj vlastní na starosti. Hned po prvním meetingu následoval druhý v rámci našeho oddělení, kde se probíralo totéž, ale pouze z naší perspektivy. Pak jsem hned začala pracovat na zadaných úkolech a až skučící břicho mi připomnělo, že už je poledne a my......ne, nemáme jít na oběd, ale domů!!!

V práci jsme skončily krátce po poledni s tím, že máme odpoledne firemní volno, abychom se stačily dostatečně připravit na ples. Pojaly jsme to s Karinou v jiném duchu. Ve dvanáct jsme zapíchly práci, sešly se u mě v kanceláři a začaly plánovat zítřejší New York. Tiskly jsme mapy, plánovaly výlety, co chceme vidět, co máme šanci stihnout a co ne. Při pohledu na mapu jsem zjistila, že New York je obrovský, jen Manhattan je tak velký, že ho za ty dva dny nestačíme celý projít. Byla jsem úplně u vytržení. No, kdybych dávala o zeměpisu pozor, možná, že by mě to tak nepřekvapilo, ale já neměla zeměpis nikdy ráda, společně s fyzikou to byly dva NEJVÍC NEOBLÍBENÉ předměty, ať už na základce či na gymplu, takže jsem o velikosti NY neměla potuchy.

Každopádně jsme s Karinou vytiskly plán cesty včetně popisu památek (nechci psát historických, protože to úplně není pravda), mapky metra, cesty do hotelu a tak. A s potěšením jsme zkonstatovaly, že máme všechno pěkně blízko a že by to mohl být dobrý víkend. Akorát počasí se od původní přepovědi trochu odchýlilo. Zítra má být přes den ok, slunečno, ale zima (mínus 3, přes noc až mínus 8), v noci ze soboty na neděli má pršet. A v neděli má sněžit a být spíš pod mrakem, no, hlavně aby přes den nepršelo, ať je klidně zima, až praští, ať je klidně i zataženo, ale hlavně ať neprší. To bychom toho z New Yorku asi moc neviděli (jako i s Kamilem, takže měkké i :-).

Po hodině jsme měly hotovo, zbalily jsme saky paky a vyrazily někam ven na oběd. Místní jídelnu nemůže ani jedna z nás už ani vidět, samá pizza, hamburgery, mleté a hovězí. A ve všem jsou poslední dobou papriky!!! Blééé! Zajely jsme do jedné restaurace kousek od našeho hotelu, je to americká restaurace, ale taková lepší, mají i jiné přílohy než hranolky a jako hlavní jídla podávají hodně ryby, mořské plody a normální maso, žádné hambáče. Karina si dala lososa s bramborovou kaší, já vepřovou kotletu (s kostí!) s bramborovou kaší a obě jsme si náramně pochutnaly.

Kolem 14.30 jsme dorazily na hotel, já šla nahlásit příjezd Kamila na recepci, Karina šla opět testovat nový minipočítač. Po návratu na pokoj jsem opět úředničila a kolem půl šesté se začala pomalu připravovat na večerní vánoční párty. Všichni to v práci velmi prožívali (dámy návštěvou kadeřníka, John říkal, že se na večer znovu oholí, probíralo se, kdo co budem mít na sobě a kdo koho bere s sebou atd.), tak jsem zvědavá, jak to bude vypadat. Jinak já beru Karinu a Karina bere s sebou mě. My tu totiž nikoho jiného nemáme, takže výzva: NEZAPOMEŇTE VZÍT SVÉ PROTĚJŠKY S SEBOU, nás obě velmi pobavila.

Současně s přípravou na ples jsem balila i na víkendový výlet do NY. Když si představím, co mě čeká v příštích několika hodinách, tak je mi maličko špatně. No, snad to všechno dobře dopadne. Příprava na ples tomu nenasvědčovala, jediné samonosné punčocháče se mi roztrhly hned mi nandavání. Kurňa! Nejdřív jsem trochu začala zmatkovat, zbývající čas rychle ubíhal, jiné punčochy jsem neměla, navíc do toho všechny ty změny příštích několika hodin! Chvíli jsme se rozdýchávala, a pak začala přicházející problémy řešit jeden po druhém velmi racionálně tak, jak se objevovaly. Punčocháče jsem vyřešila jako správná účastnice plesů, díru jsem si zalakovala lakem, aby se nerozšiřovala a nasadila jsem si punčochu tak, aby byla díra dovnitř a ne směrem k rozparku šatů. Pak jsem rychlostí blesku uklidila pokoj, vyfoukala si vlasy, namalovala se, přišila knoflík u saka, co mi zrovna teď odpadl, dooblékla se a hurá volat Karině, že bychom měly jet. Taky nestíhala. Samozřejmě všude byla šílená zácpa, paní v navigaci zase neměla svůj den, navíc jsme to místo nemohly vůbec najít. Pak jsme zjistily, že paní v navigaci říkala, že naše cílová stanice je nalevo a ona byla napravo. Nakonec se vše zdařilo a my těsně po sedmé zanechaly auto i s klíčky hotelovému zaměstnanci k odvezení do garáží a vyrazily nahoru do extra nóbl hotelu, kde se párty konala. Přivítal nás Martini bar s míchanými koktejly a my si s úlevou hned na úvod nechaly jeden namíchat.

Samotný vánoční ples byla celkově dost nóbl záležitost. Na mě až trochu moc, všichni jen úhledně postávali, způsobně si povídali, pojídali přinesené jednohubky a popíjeli své Martini. Martiny Martini bylo červené, vyrobené z pomerančové grenadíny a ještě něčeho, tedy asi pěti dalších přísad, které už si nepamatuji, a bylo móóóc dobroučké. Kariny Martini nebylo nic moc, děsné sladké kakao, ve kterém snad ani žádné Martini nebylo. Celou dobu jsem tajně hypnotizovala mobil a čekala, až mi Kamil zavolá, že je tu. Jenže on pořád nevolal, a tak mi Karina můj mobil zabavila. V osm, když už všichni umírali hlady začal konečně proslov všech nejvyšších šéfů a já zjistila, že mám ďouru i na druhé punčocháči! Ach jo! To jsou teda pěkně blbé punčochy! Aplikoval jsem stejný postup jako minule, takže lak a otočení díry na vnitřní stranu stehna. Ještě že ty šaty jsou dlouhé a vše se pod nimi skryje. Proslovy, vzhledem k hladu všech přítomných, trvaly neúměrně dlouho. Asi v půlce toho posledního mi zavolal Kamil, takže jsem odběhla ven a zbytek projevu neslyšela.

Kamil volal, že mu francoužští Žabožrouti ztratili zavazadlo a byl pěkně naštvaný. To nám ten večer pěkně pokračuje. Já měla upřímně sobeckou radost, že je tu, a to i bez kufru, kde byly mimo jiné i moje věci. Ke stolu jsem se vrátila, akorát když přítomní tleskali a začal raut. V sále byly po stranách umístěny rautové stoly, na kterých byly typickými jídly prezentované jednotlivé národní kuchyně (asijská, americká, italská a internacionální). Já si nejvíc oblíbila asijskou, měli tam totiž spousty různého sushi, takže jsem jinou nakonec ani neochutnala. V americké měli hambáče, hranolky a další místní humusy. V asijské kromě sushi různé nudle, závitky a kořínky. Mňam, mňam, mňam. V italské těstoviny, lososa a pečenou zeleninu, vše tak trochu na americký způsob se spoustou kečupu. A v internacionální měli jako největší lákadlo steaky. A pak tam byl ještě salátový a sladký bar s dezerty. Při okouknutí dezertového baru se mi vybavila Danuše, ta tady být, tak přesně vím, kde bude celý večer postávat! :-))) Po večeři začala hrát kapela a jednotlivé páry se vydaly tančit. My jsme s Karinou a Irmou šly k místnímu fotografovi, který nám udělal pěknou fotku na památku. Totéž jsme pak absolvovaly s Johnem. Mezitím volal zase Kamil, říkala jsem si, co se to dnes děje, to musí být nějaké špatné vlny, protože to, že volá, značí, že se zase něco po.......USA se mu předvedly opravdu v tom nejlepším světle, bez kufru, sám a opuštěn ho teď ještě navíc okradl taxikář. Tedy nejdřív se s ním ztratil po cestě mezi letištěm a hotelem, pak ho odvezl k jinému hotelu s tím, že adresu, kterou mu Kamil dal, nezná, a že navigaci kvůli němu přeci nebude na takovou chvilku (cca 25 minut jízdy) zapínat. No, a nakonec našel správný hotel, ale chtěl po Kamilovi zaplatit nejen tu cestu, co se ztratili a hledali, ale i dížko. Kamil mu slušně řekl, že ne, a tak si pan taxikář dížko vzal sám, a prostě mu, chudákovi mýmu malýmu (teda velkýmu :-), nic nevrátil. Na plese se samozřejmě všichni ptali, jak Kamil dorazil, a když jsem jim bez přehánění jen ve dvou bodech řekla, co se stalo (kufr a taxík), tak se všichni dost omlouvali a konstatovali, že to na něj USA asi moc dojem neudělaly.....

Po 22.45 jsme se s Karinou vypravily na zpáteční cestu, u vchodu jsme dostaly velký dárek na rozloučenou, já si ho nechala zabalený a dám si ho pod stromeček. Je to taková moje záloha, kdyby mě tam nic nečekalo! Stejně to bude buď hrnek, sklenička na víno nebo ty antikřečové fusekle! :-))) Celá nervózní a natěšená na Kamila jsem přiběhla do pokoje, těšila se, jak se obejmeme a políbíme.....znáte to představy stylu romantického filmu nevalné kvality vhodného tak jako kulisu při žehlení.....a tak se upravím, přečísnu, odemknu dveře a ladným krokem vcházím do pokoje.....a Kamil si klidně spí. Zničený prvními dojmy i nepohodlnou cestou v ekonomické třídě prostě usnul. V duchu jsem zahnala myšlenku na romantická a vášnivá objetí a radovala jsem se, že vůbec dorazil a je tu. I když momentálně nevnímá a chrápe!!! Naštěstí přestal po prvních pár polibcích chrápat a po další sadě dokonce otevřel jedno oko.

Do tří do rána jsem balili věci do New Yorku, vymýšleli, jak to uděláme, když Kamil nemá žádné oblečení na sebe, a taky si jen tak povídali o událostech posledních pěti týdnů, co se staly před Velkou louží a za ní. S hygienou naštěstí pomohla moje propašovaná AirFrace taštička z business třídy, byl tam kartáček, pasta i hřeben. Tričko jsem mu dala jako dárek na uvítanou a ponožky, co jsem pro něj měla k Vánocům, jsem holt přesunula na teď. Kamil sice brblal, že jsou jenom nízké a bude mít odhalené kotníky, ale lepší nějaké fusky než žádné nebo smrduté. Ještě že jsem praktická žena, co kupuje zásadně užitečné dárky. Kdybych mu místo toho koupila lístky na NHL, tak by měl sice možná větší radost, ale místo ponožek by si je obléci nemohl! Jenom jsem litovala, že jsem mu nekoupila nakonec tu voňavku Calvin Klein, protože ta by se mu teď taky hodila. Holt musí vydržet dva dny nenavoněný. A já s Karinou to teda taky musíme vydržet! :-)))

Jak takhle počítám toho Ježíška, tak jsem si uvědomila, že jsem letos kvůli své pracovní cestě přišla o adventní kalendář, abych mohla vyjídat okýnka a počítat dny. Tady se Mikuláš neslaví, tak si ho užijte v ČR zítra i za mě. My máme ten vánoční ples, tak to bude takový můj místní Mikuláš. Protože se proslýchá, že dostaneme nějaký vánoční dárek! John tuhle zmiňoval, že za 37 let u firmy nasbíral už asi dvacet párů speciálních podkolenek proti tvorbě křečových žil a trombóze, vhodných především na delší lety, několikatero příručních baterek, desítky hrnků, cestovních lékárniček, ochranných brýlí, pracovních rukavic a dalších velmi užitečných pomůcek. :-))) Jsem zvědavá, co to bude letos! :-)))

Jinak ráno jsem vstávala až v 7.45, v 8.00 jsme měly s Karinou sraz a v 8.05 už jsme si čepovaly kávičku dole v obchodě. Dnes to bylo nějaké rychlé. Celé dopoledne jsem svědomité plnila zadané úkoly od své šéfky a taky byla v kontaktu s Prahou. Irmuška byla celé dopoledne na tom VELIKÉM meetingu, kde probírali naši prezentaci. Mělo to být na dvě hodiny, ale ještě po třech hodinách po Irmušce ani vidu ani slechu. Navíc ani Mamba se nevracela. V jedenáct se jako první vrátila Mamba a netvářila se příznivě. Bojím, bojím, hlavně ať mě nekousne.

Asi za dvacet minut přišla Mamba do mé kanceláře. Bojím, bojím ještě víc. Tvářila se naprosto nepředvídatelně. Napínala mě schválně nebo je taková normálně? Chvíli chodila kolem horké kaše, než do ni nakonec skočila a řekla mi to. Naštěstí to všechno dopadlo skvěle, ona mi pogratulovala k úspěchu, který jsem neviděla naživo při meetingu, ale na kterém jsem se tvorbou svých grafů podílela, zdůraznila můj podíl práce a odplazila se zpět do svého akvárka. Byla jsem ráda, že to dobře dopadlo. Asi za půl hodiny přišla zpátky i Irma, byla úplně nadšená, smála se a bylo vidět, že si hodně oddechla. Měla jsem radost hlavně za ní, protože se s těmi prezentacemi natrápila opravdu dost. V půl jedné jsme šli všichni na slavnostní oběd, který se samozřejmě nijak nelišil od jiných obědů (pizza a salát). John vtipkoval, že si dnes můžeme dát dezert, když se ta prezentace povedla. Jako by si ho zrovna on nedával i normálně! :-)))

Z práce jsme dnes chtěly s Karinou vypadnout brzy. Ona potřeboval zajet koupit laptop pro manžela a chtěla, abych jí pomohla ho vybrat. Taky jsme se chtěly kouknout do DC, kde přesně je zastávka autobusu do New Yorku a najít vhodné parkoviště, co má otevřeno i přes víkend, a nestojí majlant, a taky nakoupit nějaké věci k svačině na náš výlet.

Nakonec jsme samozřejmě odcházely až těsně před sedmou a než jsme se vyhrabaly z hotelu bylo skoro půl osmé. Obchod s elektronikou byl kousek od hotelu, ale přeci jen vybírání laptopu nám zabralo docela dlouhou dobu. Karina koupila i speciální pouzdro, malou myšku a taky bezdrátový telefon na domácí použití. Před zaplacením nám přišel pogratulovat sám manažer elektra k nákupu laptopu a u kasy nás kromě normálního pokladního obsluhovala ještě vedoucí pokladen, která si s námi také potřásla rukou a poděkovala nám za nákup v jejich obchodě. Připadala jsem si, jak když jsme přávě vydražily kalendář Pirelli za desetitisíce dolarů. A my přitom koupily jen mini laptop za 500 $.

Pak jsme šly nakoupit potraviny do obchodu hned vedle elektroniky, a zjistili jsme, že to je první nečínský obchod, a přitom tak blízko našeho hotelu. Výběr potravin i ceny byly velmi příznivé. Nakoupily jsme nějaké sendviče, Karina si koupila večeři a hurá do centra hledat parkoviště. Jinak placení v tomto obchodě bylo také velmi zajímavé, několik prvních kas bylo samoobslužných, což jsem já, holka z vesnice jménem Evropa, viděla poprvé v životě. Nebojte, pusu jsem měla u toho koukání zavřenou! Všichni zákazníci vždy vzali všechny své nakoupené věci, jednotlivě přistupovali ke kase a postupně přikládali čárové kódy jednotlivých věcí ke čtečce, sami si je markovali, a pak vložili do pokladny svou platební kartu, zaplatili a odešli. Fakt promakaný systém. Bych chtěla vidět, jaká by byla třeba v Čechách ztrátovost zboží a zisky obchodu, kdyby si lidi měli markovat všechno sami!

Najít levné parkoviště v centru, co má otevřeno i během víkendů, se ukázalo jako velmi nelehký úkol. Asi po hodině hledání se však podařilo, úplně levné to tedy nebude, ale bude to určitě levnější, než kdybychom jeli taxíkem. I autobusovou zastávku busů do NY jsme nakonec po menších komplikacích objevily. Dálkové busy tu totiž staví uprostřed ulice před hotelem, ale nikde není žádná značka, že zrovna zde je daná stanice. Nebýt toho, že jsem se šla zeptat jednoho chlápa a že posléze zastavil newyorský bus přesně tak, jak mi to oslovený chlápek vysvětlil, byly bychom ztracené. Obě jsme byly rády, že jsme obětovaly tolik času a všechno si projely a našly, jnak myslím, že bychom v sobotu ráno asi pěkně tápaly. Některé věci tu prostě fungují úplně jinak, tak jinak, že Neameričan netuší, že to tak vůbec jde. Navíc těch věcí, co fungují jinak, je tolik, že si připadáte jak na jiné pěkně vzdálené planetě.

Do hotelových pokojů jsme dorazily těsně po jedenácté, obě jsme byly utahané a hladové. Karina do jedné hodiny do rána instalovala nový počítač a zkoušela jeho funkce. Na vyzkoušení popřípadě reklamaci má pouhých 7 dní. Díky tomu, že já vložila blog těsně před odchodem z práce, šla jsem rovnou do hajan. Zase jeden náročný den za námi, ve kterém se nic vtipného nestalo.

Dneska jsem konečně dobře spala, tělo bylo tak utahané za těch pár ne dobře prospalých nocí, že si dalo říct a spalo, co se dalo. No, možná, že to dobré spaní bylo způsobené tím snem, představte si, že se mi zdálo o svíčkové, byla s nadýchanými knedlíčky a brusinkovým terčem se šlehačkou. Jééééje, to byl krásný sen. Večer musím holt po zalehnutí intenzivně myslet na jídlo. :-))) Zase jsme musely ráno brzy vyrazit, Karina měla opět jednu ranní konferenci, navíc ji dneska čeká i večerní, od 21.00 místního času.

Od deseti hodin jsme měli dvouhodinové povinné povídání od managementu na téma budoucí vývoj a hodnocení uplynulého období. Naštěstí jsme to mohli poslouchat přes telefon, takže jsem v klidu pracovala a poslouchala plácání se po zádech i občasné tytyty. Bylo to vcelku zajímavé, navíc i Mamba tam měla svoje syčení, teda slyšení, jako že mluvila. Moc jí to slušelo, teda podle hlasu taky :-), ale říkala Kathy, že i naživo. Navíc jediná velmi úspěšná ženská mezi tolika chlapama! Oni se šli někteří kouknout dolů do konferečního sálu na live show, já zůstala u sluchátek. Samozřejmě se to protáhlo kvůli zvědavým dotazům a la Hujer (nebo Mencl) a končilo to až chvilku před polednem.

Pak hurá na oběd, dnes klasika: pizza a zeleninový salát. Janice nám při obědě říkala, že mají v kostele soutěž, podnikají cestu jako Josef s Marií, jdou z Nazaretu do Betléma, je to přesně 70 mil. Takže Janice do vánoc musí ujít denně dvě míle, o víkendech dokonce tři až čtyři. Chodí doma na stepru a mají v kostele velký graf se jmenovakami každého z nich, takže každý sleduje, kdo je jak daleko a kdo kolik ušel. Říkala, že se bojí, aby to zvládla, protože by byla ostuda, kdyby před Štědrým dnem nedošla do cíle a zůstala třeba 10 mil před Betlémem. :-))) Karina se ptala, jestli dostanou nějakou odměnu nebo naopak trest, když dorazí mezi prvními nebo naopak vůbec do cíle nedojdou. Janice říkala, že samozřejmě ne, ale že by to byla ostuda před ostatními věřícími, takže její odhodlání je spíš povinnost než síla vůle. Mě zajímalo, jestli smí podvádět. Janice říkala, že asi jo, ale že by se pak musela přiznat u zpovědi. A jelikož farář je ten, co hýbe jednotlivými jmenovkami, tak by je za trest kromě Otčenášů posunul zpátky i na grafu.

Po obědě jsem opět pracovala na svých cestovních výkazech a Kathy mi je hned poslala do Prahy. Ona je fakt zlato. Irmuška má dneska trochu nervy, protože mají zítra finální verzi prezentace jejjího výtvoru a mých grafů, tak je mi ji moc líto. Pomáhám jí, kde můžu a tak.

V osm hodin jsme ještě byly v práci a do kolečka tiskly a opravovaly a tiskly nové verze a opravovaly nové verze a tiskly nové verze nových verzí.....Karina zůstala v práci na tu večerní konferenci, protože ji na hotelu nejde internet. Domů mě vezla Irma, přikázala nám zítra přijet do práce později, když jsme tam dnes byly až do osmi. Jen, co jsme vyjely z garáží, uviděla Irma na své straně jednu srnečku. Zastavila auto a dívaly jsme se na ní, když se ale chtěla rozjet, tak nám cestu zastoupilo celé stádo, celkem osm, včetně mláďátek. Asi pět minut jsme musely čekat, než se ten dav vysoké rozestoupil a my mohly pokračovat v cestě. Bylo to jako v pohádce, osm srnců okolo našeho auta, vůbec se nebáli světel, ani z auta neměli respekt, jen se tak procházeli a koukali na nás. Byli opravdu velmi blízko, prostě takové místní safari. Myslím, že tímhle zážitkem mi místní vysoká vynahradila to dlouhé čekaní na první kontakt, celé dva týdny.

Po návratu na hotel jsem byla úplně mrtvá, jen jsem vložila blog, odepsala na pár mailů, vykoupala se a šla spát. Než jsem usnula, snažila jsem se myslet na české jídlo, abych zabrala rychleji, ale nešlo to. Zjistila jsem, že mi už začíná chybět i cesta tramvají na Floru a taky milovaná zaprášená Plzeňská. Myslím, že moje stýskání po domovině dosahuje maxima, teď už se to bude, nebo spíš musí, jen zlepšovat.

Noc byla zase špatná, nemohla jsem spát. Ačkoli jsem byla utahaná jako pes, nebylo to pro můj mozek asi dostatečné a já přemýšlela a přemýšlela a přemýšlela. O všem možném i nemožném. Pak jsem na sebe byla naštvaná. Pak jsem se nad sebou rozbrečela. Pak mi napsal Kamil, že vstává, protože je osm ráno, a já pořád nespala. To už moje zoufalství dosáhlo maxima a já, ani nevím jak, usnula. Když ta totálně nevyspalá mrtvola jménem JÁ viděla sama sebe v zrcadle, lekla se, vyjekla a zhasla. Všechny činnosti jsem pak raději dělala po tmě, další šok sama ze sebe bych nemusela ustát.

Trochu to ráno zlepšil pohled na čtyři srnečky, které jsme potkaly, při cestě do práce. Pásli se v lese, asi zrovna snídali. Dopoledne bylo zase hektické, dodělávala jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Věděla jsem, že musíme odpoledne brzy vypadnout (brzy čili před 18 hodinou). Oběd jsme si s Irmou snědly pro změnu u stolu. Já si dala mleté maso, bramborovou kaši a brokolici. Při obědě jsem krátce zavolala mamce a hned jsem zase pokračovala doděláváním prezentací na zítra.

Malá vsuvka, pro změnu zase na téma záchody.

Záchody jsou tu fakt jako v Alli Mc Bealové. Když se usadíte, tak vám koukají nohy od lýtek dolů, protože dveře končí těsně pod úrovní kolenou v sedě. Navíc mezi dveřmi a stěnou je docela velká mezera, takže pokud by se někdo chtěl tou fukou podívat, vidí vás úplně celou, nejenom ty vykukující nohy. Občas mám strach spustit kalhoty příliš nízko, aby mi nevykukovaly z kabinky. A někdo mi je zvenku třeba nestáhnul. :-))) Navíc je slyšet úplně všechno. Raději chodím na záchod v době, kdy tam není nikdo jiný. To je tam pak jakš takš soukromí. Za místností se záchody je malá místnost s postelí, musím se Irmy zeptat, kolikrát už na ní spala. :-)))

Samozřejmě jsme nestíhaly, Karina narychlo ještě něco dodělávala, já pomalu balila. Pak jsme úprkem nasedly do auta, jely do hotelu s tím, že se jen v mžiku převlékneme a pomažeme na stanici metra. Já před pokojem zjistila, že nemám ani jednu kartu na odemknutí dveří u sebe. Jak se mi tohle mohlo zrovna dneska stát? Běžela jsem na recepci a vysvětlila, co se mi stalo. Recepční deaktivoval mé staré karty a vydal mi nové s tím, že až ty staré najdu, mám je donést na recepci. Za dvě minuty už jsem stála převlečená před autem, nové karty u sebe, staré na nočním stolku, a čekala jsem na Karinu. Ta za chvilku doběhla. Vyrazily jsme autem na nejbližší stanici metra, ale opět byla zácpa. Takže nám cesta místo obvyklých pěti minut trvala dvacet. Pak jsme nemohly najít vjezd na speciální sběrné parkoviště na zanechání auta. Prostě hrůza.

Naštěstí i to se nakonec podařilo, my si koupily lístky a i metro jelo hned. Za deset minut sedm jsme vcházely spolu s šíleným davem lidí do hokejové arény. Aréna je to opravdu obrovská, dalších deset minut jsme pochodovaly k našemu soukromému salonku. Nakonec i to se podařilo, my ho našly a dvě minuty po zahájení utkání usedaly na svá místa. Celkem nás tam bylo asi 20, teda jako v tom VIP boxu.

Pro představu následuje trocha popisu. Hned za vchodem byla velká šatna a záchod, pak se prošlo takovým obývákem se spoustou křesílek a dvěma gauči k sedadlům směrem k ledové ploše. Každé sedadlo bylo samozřejmě vybavené stolečkem na jídlo a držátkem na pití. Trochu jako v multikině, ale propracovanější. Ten soukromý salonek byl fakt luxusní. Všude pořád chodili lidi a vypadalo to, jako že ani nesledují hokej, že se prostě přišli podívat na nějaké představení a v době, kdy je to moc nebaví se jdou projít nebo (a to častěji) najíst. Ceny jídla zde nejsou zcela lidové. Hokej je tu drahá záležitost jak z hlediska nákupu lístků, tak i z hlediska občerstvení. Pivo stálo skoro deset dolarů, panáky ke dvacce, jídlo také kolem deseti.

Karina se průběžně ptala na pravidla hry a pokaždé zaúpěla, když nějaký hráč narazil soupeře o mantinel. O komerčních přestávkách bavila hala diváky, zabírala je z blízka a zadávala jim přes promítací kostku různé úkoly (úsměv, polibek, grimasa) nebo jinak pracovala s celým davem (vytváření co největšího hluku, bučení, pískání, tleskání). Množství lidí uvnitř haly bylo neuvěřitelné. A všichni fandili domácímu týmu Washington Capitals. Teda kromě mě, já jediná (kvůli množství českých hráčů) podporovala Floridské pantery.

Když domácí vstřelili první gól, stadion málem zbořil neuvěřitelný hluk. Po obvodu stadionu lítalo rychlostí blesku červeně slovo gól, promítací kostka blikala červeně, pištěly sirény, dav řičel, dupal a komentátoři šíleli. Pak na kostce představili celou sestavu, která byla ve chvíli gólu na ledě, včetně krátkých portrétů. Washingtonského Fleischmanna jsem díky tomu viděla třikrát!

O přestávce jsme si šly s Karinou dát něco k jídlu, po deseti minutách hry ji ta atmosféra natolik chytla, že ječela, pískala a bučela podle davu a úplně s ním splynula, takže byste nikdy neřekli, že vidí led, potažmo hokej, poprvé v životě. A tak nám z toho fandění nějak vyhládlo a po ruce bohužel nebyl chléb se sádlem. Daly jsme si pravou hokejovou americkou večeři, čili hamburger, hranolky a kolu (já totéž ale bez hranolek). Vedle každého občerstvení byly speciální stolky s dochucovadly, hamburger jsme dostaly rozevřený s tím, že si do něj každý může přidat, co chce. Na stolcích bylo od kečupu, hořčice, tatarky, před nakládané papričky, cibulky, zeleninu až po pepř a sůl úplně všechno. Takže si každý mohl do svého hamburgeru přidat cokoli, co hrdlo ráčí.

Po návratu z večeře, kterou jsme si snědly v obývacím pokoji našeho salonku, byla Karina už zarytým příznivcem domácích Capitols a vyzývala je spolu s celým davem k nástupu na led slovy: "Go, Caps, Go!" Zápas pokračoval ve vysokém tempu a naštěstí pro dav to bylo stále nahoru dolů. Útok střídal útok, moc se nepřerušovalo, málo se vylučovalo. Karina byla velmi překvapená, že při vyloučení sedí hráči na trestné lavici mimo svůj tým. Říkala: "Oni jsou tam, ti chudáčci, tak osamělí!"

O druhé přestávce jsme se seznámily s lidmi v boxu, někteří, co tam s sebou měli malé děti, většinou odcházeli domů. My se zakecaly s chlápkem, co seděl vedle nás. Ptal se nás, odkud jsme a tak. Obvykle totiž do boxu chodí jen skupinky známých, co se dohodnou dopředu a zamluví si přes firmu místa. Jinak o obou přestávkách se na ledě konaly různé exhibice. První přestávku hráli krátký zápas malí caparti, nakonec dělali nájezdy na branky a celý stadion skandoval a fandil. O druhé přestávce se na ledě konaly soutěže v jízdě na tříkolkách a střelbě na bránu z tříkolky, smaozřejmě s rozjezdem.

Dvě minuty před koncem si obě mužstva postupně vybrala oddechový čas a došlo k závěrečnému plánování strategie. Caps se rozhodli vše vsadit na útok, co jiného jim také zbývalo, když v danou chvíli prohrávali 4:3, a nechali na střídačce sedět brankáře. Samozřejmě Panteři využili nabídnuté šance a za necelých třicet vteřin skórovali. Stadion se ponořil do smutku. Místo červených nápisů gól zavlály všude černé barvy. Bylo totiž rozhodnuto. Lidi z první řady u nás v boxu se na nás otočili s tím, zda nevíme, proč hráli Caps bez brankáře. Tak jsem jim to vysvětlila (powerplay a tak). Ke smůle domacích a k mému štěstí vyhráli Panteři, takže já jediná jásala a stadion smutnil. Asi pětiletý chlapeček, co seděl vedle mě, se mě ptal, proč fandím Panterům. Tak jsem mu vysvětlila, že jsem fandila týmu, kde bylo více hráčů mé národnosti a že dokonce dva Češi dali gól. Čech s německým jménem Fleischmann na straně Caps a Čech s českým jménem Dvořák na straně Panterů. Tak tohle je ta slavná NHL!

Domů jsme jely s davem smutných fanoušků, naštěstí i metro bylo posílené a my na něj nemusely dlouho čekat. Karina nadšeně celou dobu popisovala svůj zážitek a dotazovala se na situace, které nebyl čas při hře vysvětlit. Myslím, že i já jsem s vysvětlováním a uvedením Kariny do obrazu odvedla slušný výkon. Tatínku, byl bys na mě pyšný.

Do hotelu jsme dorazily krátce po 22:30. Já vložila, po vyřešení menších problémů s internetem, blog, šla se vykoupat a spát. V tu dobu už totiž zase byla půlnoc a já úplně hotová okamžitě, po zahrabání se do pelíšku, usnula.

Janice nezapomněla a ráno na mě čekala těsně po 7.30 před mými dveřmi. Povídaly jsme o Díkuvzdání, pak se rozloučily a začaly pracovat. Z našeho minitýmu jsem tu dnes byla první. Začala jsem dodělávat resty z minulého týdne a zpracovávala nově přišlé emaily, a že jich bylo za ty dva dny volna. Než přišla Irma, měla jsem toho spoustu hotového. Záhy po jejím příchodu jsem pochopila, že tento týden bude finálním týdnem přípravy našich prezentací (rozumějte Irminých prezentací a mých grafů :-).

A v 10.45 se vrátila Karina. Hurááá!!!

A v 10.50 přišel John a slavnostně nám předal s Karinou lístky na hokej do VIP salonku na zítra večer. Vyhrál je zase v nějaké tombole, ale on hokej nemusí a pro nás dvě to stejně bude větší zážitek, než by to byl pro něj (říkal na svou obhajobu, proč nechce jít sám). On je prostě zlatíčko! Mimochodem hraje místní tým Washington Capitals proti mužstvu Florida Panthers, kde je momentálně zadraftováno (tak se to říká, ne?) šest českých hráčů. A to včetně brankáře Vokouna! Karina se, jako správná Brazilčanka, hned zeptala, co to je za hru ten lední hokej, a jak se to hraje. Pak si vzpomněla, že už to kdysi viděla v televizi, ale bylo jako pro Čecha rozdíl mezi rugby a americkým fotbalem. Oni totiž v Brazílii kromě sněhu nemají ani žádný hokejový tým. Za to fotbal (jako socker), ten hrát umí! Slíbila jsem jí, že si večer dáme první lekci pravidel ledního hokeje. Protože já budu z nás dvou ta z hokejové VELMOCI!

Celé odpoledne jsem zase dělala tabulky a grafy a další tabulky a další grafy. A nakonec už jsem z toho byla pořádně zblbá. Pořád tu něco předělávám k obrazu někoho, koho jsem nikdy v životě neviděla, a on pořád není se svým obrazem, který mi furt upravuje, spokojen. Ach jo! Ale já vydržím. Nevzdám to. Když už jsem nemohla, zavolala jsem tu slavnou novinku o hokeji Kamilovi. Hned na úvod jsem ho upozornila, že mu asi zkazím den, ale nedal se odradit, nebo lépe řečeno já se nedala zastavit, a tak jsem mu zkazila zbytek pondělí. Ještě že v Čechách zbývalo do konce dne jen pár hodin. Kdyby mělo to sluchátko dotekový senzor, minimálně by mě praštilo do hlavy nebo by mě kousnulo do ucha. No, hlavně že by nemělo dost síly zlomit mi nos! :-)))

A máme zase PTCruisera! Tentokrát metalízově stříbrného, se střešním oknem a i s vyhříváním sedaček......to je paráda takhle si v promrzlém autě po cestě z práce vyhřát záda! :-)))

Z práce jsme odcházely kolem sedmé, přijely jsme na hotel, Karina si ode mě vzala všechny věci, co si tu minulý týden nechala a odešla se zabydlet. Asi za půl hodiny mi volala, že objednala pizzu a že mě zve na hodinu teorie hokeje. Její první problém byl, komu má fandit. Vysvětlila jsem jí, že samozřejmě Floridě, protože tam je víc Čechů. Na to, že budeme ve VIP lóži Washingtonu je to myslím velmi odvážný začátek. A vzhledem k tomu, že ani v jednom mužstvě není ani jeden Brazilčan (což vlastně není vůbec nic divného), tak je jasné, komu my dvě budeme zítra fandit. Ukázalo se, že Karina je velmi chápavé děvče. Během 10-ti minut jsme se dostaly až k zakázanému uvolnění, a i to napoprvé pochopila. Teda aspoň se tak tvářila. A já se zase tvářila, že to vysvětlování je úplná hračka. Ale popravdě v hokejových slovíčkách mám dost mezery. Říkala, že už se moc těší. No, myslím, že to bude pro obě zážitek. A jen je mi trochu líto, že místo nás dvou nejde někdo, kdo by si to opravdu vychutnal. Někdo, kdo o NHL mluví od té doby, co jsem se dozvěděla, že sem pojedu. Někdo, kdo se na NHL těší pomalu víc než na mě (viď, Kamčo?!).

Jinak "malá pizza", co Karina objednala, byla velikosti pizzy pro tři velmi hladové osoby. A jelikož já hlad moc neměla, tak nám ji půlka zbyla. A obě jsme byly syté. Pak jsme jen tak seděly a kecaly, co se za ten týden stalo. Plánovaly New York a nákupy přístí týden. A bylo to moc prima. Na pokoj jsem dorazila po 23.00, rychle napsat blog, odepsat na maily, vykoupat se a chrrrrrrr.....

P.S. Historka z Prahy: moje verze zachycená ze vzdálenosti tisíce námořních mil: Můj bráška Tom miluje Ja-nu. Ja-na je moc pěkná a chytrá. Můj bráška je občas trošku prudší a nervouš, ale jinak je to moc hodný, chytrý a ŠIKOVNÝ kluk. Zejména na sporty (na rozdíl ode mě :-)! A taky trochu žárlí (ale to možná kecám, aby se mi to hodilo do mé verze příběhu). A tak můj bráška vymyslel plán, jak si Ja-nu navěky udržet. A prostě a jednoduše jí zlomil nos. Holku se zlomeným nosem jen tak nějaký kluk nechce, to dá rozum. Jediný kluk, který má rád holku s křivým nosem, je Kamil. A ta holka jsem já. Aby to vypadalo nenápadně, tak šel bráška hrát s Ja-nou squash, ostatně jako skoro každý den, a omylem se rozpřáhl do místa, kde měla Ja-na obličej, lépe řečeno nos. Tak si můj bráška pojistil Ja-nu navěky. A já jsem moc ráda. Ja-na je totiž skvělá.

Myslím, že takhle by ta historka stačila, ale zachovejme novinářskou objektivitu a nechme promluvit i ty, co u toho byli. Bráchy verze: Včera jsme šli, ostatně jako skoro každý den, hrát s Ja-nou squash. Po nějaké odehrané době, jsem zrovna vybíral míček u stěny, rozpřáhl se a naprosto nezaregistroval, že Ja-na stojí těsně za mnou, navíc s nosem ve výši mé rakety. Co čert nechtěl, natož pak JÁ, uhodil jsem Ja-nu rámem rakety přímo do nosu a naštípl ji nosní kůstky. Ja-no, promiň! Pak jsme jeli společně do Nemocnice Na Františku, kde rentgen potvrdil naštípnuté nosní kůstky, já potom odvezl Ja-nu domů a ona chudák celou noc nemohla spát. Bolel ji nos a navíc nemohla pořádně dýchat. A já taky nemohl spát, protože mě moc trápilo, že jsem své nejmilovanější Ja-ně zlomil nos. O té doby jsem jako hromádka neštěstí a nevím, co mám dělat. A kdyby pomohlo, abych si zlomil nos i já, tak bych si ho pro Ja-nu rád zlomil!

A proto tento díl BLOGU věnuji Ja-ně, co má momentálně frňák jako malé slůně, protože vím, jak moc to bolí. A taky Tomovi, protože vím, že nechtěl.